Šance pro Ciudad Juaréz

Ciudad Juaréz na pověstné hranici Mexika a USA je známé kvůli vraždám, násilí a nakro-válkám. Mexická strana bývá považována za jedno z nejnebezpečnějších míst v regionu: vyřizování účtů mezi drogovými kartely, zmizení a vraždy žen pracujících v nechvalně známých textilních továrnách nadnárodních společností (tzv. maquilladoras), přítomnost mexické armády, střelba na denním pořádku.

Přesto přes neustálý odliv obyvatel žije v aglomeraci Ciudad Juaréz-El Paso (Mexiko-Texas) přibližně jeden milión lidí a stále přicházejí za prací noví. Řada doufá, že se jedná jen o zastávku před vstupem do Texasu. Nově příchozí jsou ideální pracovní silou pro místní maquilladoras, jejichž zaměstnavatelé hledají především mladé ženy bez závazků. Žijí ve společných ubytovnách nebo nuzných staveních na předměstích připomínající chudinské čtvrti Latinské Ameriky – pro svou vysokou míru kriminality, nízkou úroveň infrastruktury a nedostatek příležitostí vymanit se ze začarovaného kruhu chudoby.

Kolumbijská zkušenost v Ciudad Juaréz

V roce 2011 se zrodila příležitost zkusit ve městě uskutečnit program komunitního rozvoje, který před dvaceti lety započal v bogotské, dnes skoro miliónové čtvrti Ciudad Bolívar s nálepkou nejnebezpečnější oblasti v Bogotě. Projekt s názvem „Topofilia“ se během několika dekád rozšířil i do dalších kolumbijských měst a získal ocenění i mezinárodní podporu. Se svým programem integrovaného plánování a zapojování obyvatel jednotlivých čtvrtí do zlepšování místa, kde žijí, umožnil tisícům domácností podílet se na pozitivní změně bydliště.

Klíčem k úspěchu programu je spolupráce s úřady, které by měly naslouchat místním lidem v tom, jak si představují, aby jejich město vypadalo. Obyvatelé jednotlivých komunit se stávají lidovými poradci úředníků a odborníků z radnic. Nejedná se jen o zlepšení či přestavbu jejich domů, ale i o plánování a výstavbu hřišť, center volného času, knihoven, komunitních center, samotných ulic, nebo dokonce integrace do systému veřejné dopravy. Důležitými hybateli změn jsou často ženy, prostor je však věnován i dětem, jejichž představy a plány mohou být inspirací dospělým. Například nejnovější projekt UN-Habitat v Kolumbii začal do projektů participativního plánování ve 24 městech po celé zemi zapojovat právě mladistvé a děti od 6 do 18 let. Podobné iniciativy a důraz na komunitní rozvoj v chudinských čtvrtích bychom našli ve městech po celém světě. Mezi nejnovější adepty na „změnu zdola“ patří i Ciudad Juaréz.

„Nueva frontera“

Ironií zůstává, že pilotní program přenosu zkušenosti kolumbijské „Topofilie“ do Mexika byl v posledních třech letech financován jen z mexické strany. Podpora ze Spojených států zůstává na nule, ačkoli americká agentura USAID se zhostila úkolu zhodnotit prvotní úspěchy programu v roce 2011. Během prvního roku projektu se podařilo ve vybrané čtvrti Riberas del Bravo, čítající přibližně 40 tisíc obyvatel, postavit nové domy, komunitní knihovnu nebo dětské hřiště. Dospělí ho zbudovali na základě modelu z plastelíny vytvořeného dětmi. Ženy pořádají pravidelné taneční dílny nebo vyzdobily jednotlivé domy i knihovnu. Hodnotící zpráva USAID zároveň uvádí, že došlo k 70 % poklesu nahlášených násilných incidentů oproti předchozímu roku.

Ideou projektu je vytvořit novou hranici, která by město a jeho obyvatele spojovala, nikoli oddělovala. Dělící čáru mezi americkou a mexickou stranou nejen ve čtvrti Ribera del Bravo tvoří linie opuštěných domů, které slouží jako brány pro nelegálního obchod: uvnitř domů začínají tunely, jejichž vstupy jsou zakryté pneumatikami. Tudy výměnou za drogy z Mexika proudí z USA zbraně a peníze. Tunely slouží i k nelegálnímu převaděčství migrantů. „Nueva Frontera“, nová hranice, znamená symbolickou proměnu ruin jednotlivých přízemních domků na domy plnící opět svou funkci. V Ribera del Bravo tak místní lidé vlastním úsilím přetvořili opuštěnou policejní stanici na veřejnou knihovnu, jiné domy zase na dětské centrum. A mají další plány. Zároveň se díky úspěchům úsilí v Ribera del Bravo iniciativa rozšiřuje do dalších komunit ve městě.

Společně proti násilí

Cílem konceptu „Topofilia“ je nejen zapojit místní do přetváření místa, kde žijí. Jde o mnohem víc. Mnohostranným rozvojem komunity od momentu plánování až po realizaci jejich představ chce potírat rozšířené násilí, které s sebou přináší nelegální obchod s drogami.  Násilí tvoří v místech jako je bogotská čtvrť Ciudad Bolívar nebo mexická strana Ciudad Juaréz smutnou denní realitu, bezmocně akceptovanou místními obyvateli.

Cesta, kterou se ubírá „Topofilia“, potvrzuje, že je potřeba bojovat s brutální realitou komplexně a to formou spolupráce – sousedské, mezilidské, spolupráce s úřady, odborníky i soukromým sektorem. To vše zahrnuje společné úsilí zlepšování infrastruktury a stavu domů, stavbu a provoz zařízení pro komunitní aktivity, důraz na společné kulturní nebo sportovní akce, osvětu a hledání alternativ pro mládež a děti vyrůstajících v klimatu násilí. Podle Dr. Calrose Maria Yory, jednoho z otců kolumbijské „Topofilie“, chtějí „vytvořit město formované samotnými obyvateli, kteří zde chtějí žít, nikoli přežívat“.

„Mám práci. Třídím odpadky“

V dopravní špičce praskají všudypřítomné minibusy, jedna z možností veřejné dopravy v Bogotě, ve švech. Fascinuje mě, že řidič zastaví na mávnutí zájemci o svezení i v případě, kdy už jdou jen těžko zavřít nástupní dveře. Na druhou stranu řidič a jeho případný spolujezdec vybírající jízdné bedlivě sledují, koho vezou. Při jedné z cest, kterou jsme absolvovali namačkaní jako sardinky, k nám naskočil mladý muž se dvěma poloplnými igelitovými pytli – reciclador, čili profesionální třídič odpadků. Nebyl to popelář. Popelář je zaměstnanec státního nebo soukromého podniku, který odpad sváží. Nosí uniformu, má stálý plat. Reciclador pracuje sám na sebe, bez uniformy, bez stálého platu, sociálního nebo zdravotního pojištění. V odpoledních či nočních hodinách pečlivě probírá igelitové pytle s odpadky, které jednotlivé domácnosti připravily na ulici, aby si pro ně přijeli popeláři. Je to jeho práce.

V Bogotě, stejně jako v ostatních kolumbijských nebo latinskoamerických městech, mají třídiči odpadků (tzv. recicladores) často vymezené své sektory, místa, kam pravidelně chodívají pracovat. Třídí plasty, kovy, sklo, papír, oblečení, cokoli, co by se mohlo dále využít, zrecyklovat, prodat. Třídiči mají díky svým zkušenostem už „v oku“, co a jak vybírat. Ti nejzkušenější jsou jednoduše profesionály ve svém oboru. Součástí jejich práce je zanechat po sobě opět svázané pytle s odpadky, připravené na obrubníku pro popeláře. Jen vybrali to, co mohou proměnit v nuzný příjem, nebo by se zkrátka mohlo hodit.

V některých čtvrtích a místech Bogoty je tato práce o něco lukrativnější než v jiných, záleží na koncentraci podniků, restaurací, obchodů a samozřejmě životní úrovni zdejších domácností, které odpadky vyhazují. Zároveň existují čtvrtě, kam je vstup chudým třídičům zapovězen a noční hlídači či policisté by je bez milosti vyhnali, kdykoli by se některý z nich odvážil přiblížit k drahým residenčním komplexům a vilám. V roce 2010 výmluvně zachytil dokument „Umění odpadu“, že recicladores nepracují jen v ulicích, ale také na skládkách. Film, u nás promítaný v rámci festivalu Jeden svět, zachytil portréty brazilských třídičů odpadu na obří skládce Ria de Janeira. Snímek je jedním z důkazů, že v posledních dekádách získalo toto povolání městských chudých širší podporu společnosti.

V Latinské Americe jsou recicladores sdruženi do různých spolků i velkých asociací, které jim pomáhají hájit jejich práva, dbají o osvětu zaměřenou na zdravotní rizika spojená s jejich prací, vyjednávají ceny tříděného odpadu, zajišťují svým členům záruky pro výkon jejich práce, zprostředkovávají a nabízejí recyklované zboží či produkty, organizují semináře i vzdělávací kurzy. V Bogotě existuje již od 90. let La Asociación Cooperativa de Recicladores de Bogotá (ARB), organizace sdružující a zaštiťující menší komunity nebo spolky třídičů. Celkový počet členů, sdružených v 19 místních organizacích, je podle odhadů ARB přes dva tisíce. Ti odpad nejen třídí, zároveň zajišťují i jeho přepravu nebo oceňování. Dnes se vlastně jedná o profesionální organizaci s vlastní administrativou, řízením a nabídkou služeb svozu a třídění odpadu, které poskytuje ve spolupráci s bogotskou radnicí a soukromým sektorem.

Zní to slibně. Denní realita pro nejchatrnější z městských chudých bohužel vypadá odlišně. Řada z nejchudších recicladores nepatří do žádného spolku, a pokud ano, i zde funguje neúprosná hierarchie, které odpovídá mzda za odevzdané vytříděné „zboží“. Stejně jako v mezinárodním obchodě i zde platí zákon, že se zvyšujícím se počtem mezičlánků – předáků, narůstají desátky, které musí reciclador obětovat pro to, aby mohl v daném systému setrvat a nadále fungovat. Jsou zde nepsaná pravidla. V současné Bogotě je obtížné třídit odpad, aniž byste chtě-nechtě nebyli napojeni na tuto organizovanou síť. O celém neviditelném světě třídění odpadu i jeho neúprosných pravidlech podává podrobné svědectví i kniha Katherine Boo (2012) „Behind the Beautiful Forever“ z indické Bombaje. Pravdivý příběh o každodenní nejistotě i odhodlání těch nejchudších.

Podobná bezmoc jako v knize mě přepadla onoho večera v Bogotě. Spolujezdec řidiče naší busety (jak se v Kolumbii minibusům říká) křikl na mladíka, který vzhledem i zápachem prozrazoval své povolání, aby vypadl. Následovala krátká a ostrá výměna názorů, až byl muž jednoduše vyhozen z čekajícího minibusu. Ironií osudu je fakt, že se tak stalo jen pár metrů od Sekretariátu bydlení (Secretaría Hábitat), kanceláře bogotské radnice spravující mimo jiné program sociálního bydlení s cílem dopomoci chudým k důstojnějšímu žití. Avšak ti nejchudší v zástupu třídičů odpadu postrádají i skromný příbytek v bogotských chudinských čtvrtích. Žijí na ulici.

Lidé se štítí, bojí, opovrhují třídiči odpadu, jako je muž z minibusu. Přitom: kdo z nás by si dokázal představit vykonávat takovou práci? Třídit denně na ulici odpadky, čelit skrývanému i neskrývanému despektu okolní společnosti. My máme naštěstí na vybranou. Znevýhodnění v nastoleném systému třídění odpadu může být jen těžko předmětem vlastní volby. Dle slov ženy žijící na chodníku v indické Bombaji: „Chudoba je nemít na výběr“.

Více o La Asociación Cooperativa de Recicladores de Bogotá zde (pouze ve španělštině).

Obrazem: medellínské jezdící schody

Galerie

Galerie obsahuje 21 obrázků.

V posledních době je v oblasti městského rozvoje pozornost věnovaná inovativním projektům, které se snaží s chudobou a sociálním vyloučením ve městech bojovat i zajištěním přístupu k síti veřejné dopravy. Lidé žijící v chudinských čtvrtích, na perifériích, na svazích strmých kopců v přelidněných velkoměstech, v prostorově, … Celý příspěvek

Život na svazích Východních Kordiller

Džíp se škrábe do prudkého svahu po klikatící se silnici směrem ke čtvrti Cerro Norte v severovýchodní části Bogoty. Jsme zhruba ve výšce 3000 m.n.m. a s každou překonanou zatáčkou se pod námi postupně otevírá úchvatný pohled. Téměř celá Bogota jako na dlani. Za takový výhled z okna ložnice by člověk mohl zaplatit opravdu velké peníze. Navíc obklopen rozmanitou vegetací Východních Kordiller. A právě tady leží Cerro Norte a další chudinské čtvrti kolumbijského hlavního města: Santa Fé de Bogotá.

Je to svět sám pro sebe – veřejná doprava sem nejezdí. Fungují zde pouze tzv. colectivos – terénní džípy, které dokáží zdolat strmou silnici a jedinou přístupovou cestu. Dovednosti jejich řidičů rozhodně stojí za obdiv, když parkují v prudkém zákrutu nebo vyjíždí pozpátku svah svírající víc než 45 stupňů. Colectivos vás spolu s dalšími řádově pěti pasažéry zavezou z nejnižších poloh čtvrti, kde je parkoviště pro méně zdatná vozidla a řidiče, do těch nejvyšších. Pěšky by vám to trvalo tak hodinu. Přesto ti nejchudší tuhle cestu pravidelně absolvují po svých a překonávají okolo 500 výškových metrů. Děti z rodin, které nemají auto, tudy denně chodí do veřejné základní školy v nižších polohách.

Za jízdy postupně klesá teplota až k nejchladnějším a nejvyšším polohám barrio, jak se říká čtvrtím v Kolumbii obecně. V případě Cerro Norte se jedná o barrio pobre nebo popular. U nás bychom asi použili termín „vyloučená lokalita“. Ve více jak třech tisících metrech je opravdu chladno i v tropickém podnebném pásmu, přesto zde neexistuje žádné topení. To je sice běžná praxe po celé Kolumbii bez ohledu na výši příjmů jednotlivých domácností, ovšem v případě řady nejchudších rodin v Cerro Norte děti i dospělí postrádají vhodné oblečení a boty.

Žije tu okolo dvou tisíc obyvatel, což je pro více než osmi miliónovou Bogotu kapkou v moři. Problémem však zůstává, že podobných barrios populares rozesetých po svazích Východních Kordiller jsou v Bogotě stovky. Řada z nich je mnohem větší, spletitější, nebezpečnější. Jako Ciudad Bolívar – oblast, která si získala pověst nejnebezpečnějšího místa v Bogotě kvůli přítomnosti narkotrafikantů, sítě dealerů a tzv. bandas criminales, skupin organizovaného zločinu napojených nebo v minulosti včleněných do kolumbijských paramilitantních jednotek. Ani lidem v Cerro Norte se bohužel problém s drogami a násilím nevyhnul. Na nejzazším a nejvzdálenějším konci čtvrti, na samotném úpatí svahu, je „ukryté“ sídlo místních narkotrafikantů (microtraficantes).

Chudinská čtvrť v severovýchodní Bogotě, 2013

Chudinská čtvrť v severovýchodní Bogotě, 2013

Takový je většinový obrázek, který nám vytane na mysli, řekne-li se Kolumbie nebo Bogotá. Přesto, řada obyvatel Cerro Norte jsou lidé, kteří se snaží poctivě pracovat, dbají na to, aby jejich děti vychodily i střední školu, postupně vylepšují svá skromná obydlí, snaží se vyhýbat problémům, násilí a drogám. Zajímá je životní prostředí, které je obklopuje. Čtvrti jako tato jsou pestrou mozaikou lidských osudů a odhodlání změnit věci k lepšímu, i lidí více odevzdaných a apatických, obyvatel velmi chudých, nižší střední třídy i místních „bossů“, mnohokrát napojených na kontakty v místní samosprávě nebo hůř – na skupiny organizovaného zločinu. Jsou tu i lidé, kteří se snaží vzájemně si pomoci, starají se o děti, jejichž rodiče v péči selhávají z finančních, zdravotních nebo jiných důvodů jako je alkoholismus či drogy.

Cerro Norte je vlastně typickou ukázkou, jak neviditelná pětina obyvatel Bogoty žije. Přibližně před padesáti lety přišly do Cerro Norte první skupinky obyvatel, kteří si na místní půdě, aniž by jim oficiálně patřila, postavily skromné domky. Je pravděpodobné, že se jednalo o organizovanou a zprostředkovanou „invazi“ stavebních dělníků a jejich rodin, kteří pracovali na stavbách „dole v Bogotě“ a potřebovali střechu nad hlavou. Tomu nasvědčuje i fakt, že dodnes v místní komunitě převažují dělnické profese, a především skutečnost, že téměř od začátku zde byla lidem zavedena elektřina a voda. A to bez toho, aby si lidé místní půdu legálně koupili. Dodnes zde nemají jediný doklad o tom, že jim dům či parcela, na které byl postaven, patří. Tento proces by nebyl možný bez tichého nebo i důrazného přičinění tehdejšího starosty oblasti a jiných veřejných institucí. Opět, běžná praxe v Bogotě nebo dalších latinskoamerických městech včera i dnes.

Stavitelské dovednosti se hodí většině obyvatel barrios populares. Původní domy postavené svépomocí a budící obavu zřícení v nestabilním svahu se během desítek let proměnily ve zděné domy s jedním či dvěma patry, rozvodem elektřiny a vody, a fortelnými dveřmi spolu se zamřížovanými okny – reakce na bezpečnostní situaci. Málokdy si místní mohli nebo mohou dovolit zaplatit odborníka. Tady je za léta neustálého vylepšování vlastních či sousedových domů odborníkem každý třetí. Vše však něco stojí a dostat stavební materiál po strmém svahu do těchto výšek je pro místní rodiny nákladná záležitost. Je potřeba šetřit.

Na fakultách architektury nebo městského plánování v zemích Latinské Ameriky se postupně vžívá termín vivienda popular (lidové bydlení) nebo arquitectura popular (lidová architektura): stavitelé v chudinských čtvrtích sice nemají školy ani tituly, ale mají zkušenosti a dovednosti potřebné pro stavbu domu, který vyhovuje místnímu terénu, potřebám rodiny a klimatu. Podobnými dovednostmi disponují chudí lidé ve městech po celém světě. Jak jinak by bylo možné žít v monzunových oblastech v tzv. „slumech“, kdyby nebyly nuzné chatrče od počátku na pilířích, které chrání domácnost před opakující se potopou a kontaminovanou vodou? Možná se i současná architektura, stavitelství a městské plánování mohou inspirovat a něco přiučit od lidí v místech jako je Cerro Norte.

Kauza Kuvam

Mluvíme-li o znečištění vody v rozvíjejících se a rozvojových zemích, nejčastěji jsou předmětem diskuse miliónová města. Jejich dopad na stav řek a vodních zdrojů bývá drastický. Pozorujeme industriální znečištění i negativní dopady expandující dopravy. Chybí čističky odpadních vod a regulační mechanismy kontrolující dopady továren. Některé části měst zcela postrádají svoz odpadu. Také lidská sídla mají svůj podíl na kontaminaci vodní zdrojů, zejména chudá osídlení, tzv. „slumy“.

Chudí lidé se uchylují k alternativě bydlení v nuzných chatrčích a postrádají prostředky pro důstojnější žití. I život ve „slumu“ však musí splňovat dvě základní podmínky: přístup k vodě a infrastruktuře. Proto vídáme chudá osídlení v metropolitních oblastech právě podél řek a dalších vodních cest. Jejich obyvatelé riskují záplavy, jsou vystaveni malárii nebo choleře. Jinou možnost však postrádají. Kromě skromných výjimek zde neexistuje kanalizace a splašky, odpadní voda z vaření a praní končí v přilehlé řece. V období dešťů se situace navíc zhoršuje.

Znečištění řek v rozvojových zemích představuje komplexní problém. Na jejich stavu se podílí i menší sídla na venkově, zavlažování a zemědělská produkce. V konečném důsledku jsou to právě chudí a zranitelní obyvatelé ve městech i na venkově, kteří jsou nejvíce postiženi nedostatkem nezávadné užitkové i pitné vody.

„Vodní“ problém

Kdo někdy cestoval Indií, ví, že míru znečištění řady vodních děl a toků lze těžko přehlédnout. Přetrvávají regionální rozdíly, přesto růst indických velkoměst prohlubuje již existující „vodní“ problém. Odhady hovoří o tom, že polovina obyvatel miliardové Indie žije ve městech. Stát Tamil Nadu je považován za jeden z průkopníků, kde je vodnímu znečistění věnována pozornost. Když před rokem 2008 přišla Světová banka s nabídkou spolupráce na mnohostranném programu, který řeší různé příčiny znečištění indických řek, byl právě Tamil Nadu zvolen pro pilotní program.

Řeka Kuvam představuje důležitou vodní tepnu Tamil Nadu především z hlediska hydroelektrického potenciálu a zemědělství. Řeka protéká hlavním městem státu – Čenajem (dříve Madrás). A právě tady lze vidět, že to, co bylo dříve řekou, je dnes spíše smradlavá stoka, která se v období dešťů vylévá z břehů a kontaminuje své okolí. V případě Kuvam platí, že se na jejím současném stavu podepsala řada faktorů, jejichž dopady byly po dekády spíše přehlíženy nebo řešeny odděleně. Ačkoli snahy o řešení zhoršujícího se stavu Kuvam začaly už v 60. letech, mnoho se nezměnilo. Naopak. V minulosti byl navíc stav řeky poznamenán skandály kolem úniků z chemické a textilní výroby v Čenaji. Kuvam byla ideální pro pilotní iniciativu financovanou Světovou bankou a centrální i tamilskou indickou vládou.

Kuvam v roce 2010.

V roce 2008 v rámci nové indické vodní politiky vznikla v Čenaji společná kancelář Světové banky a vlády Tamil Nadu. Úkolem nové iniciativy bylo zmapování environmentálních rizik a příprava programu na řešení problému. Záměrem bylo a je tento pilotní program vyzkoušet a později rozšířit z Tamil Nadu i do dalších indických států. Klíčovou součástí iniciativy je koordinace několika státních a městských úřadů podílejících se na správě řeky z hlediska osídlení, zdraví a ekonomického využití. Zde je právě kámen úrazu. Vyjednávání mezi jednotlivými úřady se protáhlo na dva roky a v roce 2010 nebyl stále jasný další postup. Světová banka i vláda v Dillí začaly být netrpělivé.

Nedostatek politické vůle

Jednu z brzd představovalo křížení s politikou řešící městskou chudobu. Slumy na řece Kuvam měly být v první řadě legalizované a následně mělo dojít ke zlepšení životních podmínek jejich obyvatel poskytnutím hygienických zařízení a dalších veřejných služeb. Jenže samotná existence slumů způsobuje znečištění řeky. Chudinská osídlení tedy měla být přesunutá jinam. Výsledkem první fáze byla nekonečná diskuse mezi jednotlivými úřady. Dnes známe i výsledek fáze další: veškeré slumy podél toku Kuvam v Čenaji byly přesídleny, a to bez ohledu na investice, které byly v předchozích dekádách vloženy do jejich zvelebení. Většina těchto zdrojů v minulosti pocházela od Světové banky.

V „kauze Kuvam“ se ukázalo pravidlo, které platí nejen v Indii: mocnější vyhrává. Jednoduše řečeno nedostatek koordinace, politické vůle a boj o moc a zdroje odnesli opět chudí obyvatelé slumů. Stovky rodin byly přesídleny desítky kilometrů od původního místa, kde žila řada z nich po generace, do nekompletních bytovek na území nikoho na periférii města. Někteří zůstali a pokusili se začít znovu i v prostředí s velmi omezenou možností obživy. Většina rodin se však vrátila zpět do města, aby našla domov ve slumech, které zatím nebyly přesídleny. Aby začarovaný kruh politiky, moci a městské chudoby mohl pokračovat.

Článek vyšel v bulletinu Rozvojovka 1/2013 vydávaném společností Člověk v tísni.

Městská doprava: samozřejmost, nebo privilegium?

Projekty pomoci nebo snaha vlád a mezinárodních organizací potírat městskou chudobu v rozvojových zemích jsou logicky orientovány na zajištění stabilního bydlení, na přístup k nezávadné vodě, hygieně, zdravotní péči a vzdělání, na podporu výdělku a stabilní obživy. Zkušenost z řady zemí však ukazuje ještě další, často přehlíženou a podceňovanou stránku zvyšování kvality života městských chudých: přístup k veřejné dopravě.

Mobilita umožňuje fyzický přístup do škol a nemocnic, do práce nebo na trh, možnost podílet se na veřejném a politickém životě, být plnohodnotnými občany města. Dnes se hojně praktikují programy na snižování městské chudoby formou přesídlení početných chudých komunit až desítky kilometrů daleko od jejich původních sídlišť a míst obživy. Veřejná doprava, která je úkolem úřadů, zde neexistuje, nebo bývá nedostatečná. V indickém Čenaji musí takto vystěhovaní obyvatelé dojíždět denně téměř dvě hodiny ze svého nového domova do míst, kde původně nacházeli zdroj příjmů (pouliční prodej nebo výpomoc v bohatších domácnostech apod.). Většina z nich se proto vrací zpět do města s cílem najít příhodnější bydlení a končí tak opět ve slumech.

Stejně jako jsou chudí ve městech nuceni nalézat alternativní řešení pro nedostatečnou nabídku dostupného bydlení a uchylují se k neformálnímu řešení, absence fungující a spolehlivé dopravní sítě v rozvojových zemích vytváří prostor pro „neoficiální dopravce“ v podobě taxikářů, řidičů tuk-tuků, „maršrutek“, rikš apod. To poskytuje možnost obživy pro řadu z nich, zároveň však vytváří paralelní dopravní síť. Chaotická doprava, úroveň znečištění ovzduší a všudypřítomné troubení představují negativní dopady existence obou systémů: oficiálního a neformálního. Jejich skloubení je běh na dlouho trať. Základním předpokladem je zajistit fungující a dostatečnou dopravní síť, za cenu, kterou mohou zaplatit všichni.

Kvalita a funkčnost dopravního systému neovlivňuje pouze životní prostředí nebo přístup k veřejným službám. Odráží i formuje sociální realitu města, umožňuje segregaci různých skupin obyvatel – postižených a nepohyblivých, uprchlíků, etnických skupin, chudých. Klasickým příkladem byla Jihoafrická republika za režimu apartheidu. Rasová segregace byla částečně posílena v systému veřejné dopravy: černošské obyvatelstvo bylo nuceno dojíždět za prací dlouhé vzdálenosti z příměstských sídlišť, tzv. Bantustanů. To jen prohlubovalo jejich chudobu a izolaci. Vedle demonstrace moci se veřejná doprava zároveň stala i nástrojem rezistence. Veřejné dopravní prostředky byly cílem bojkotů nebo násilných útoků. Podobná situace existovala v minulosti i ve Spojených státech.

Řešením, jak začlenit vyloučené nebo znevýhodněné skupiny obyvatel do života města, může být zdánlivě jednoduchý nápad s lanovkou. Ve venezuelském Caracasu žije téměř 60 % obyvatel v načerno se rozrůstajících chudinských čtvrtích barrios, rozesetých po caracaských kopcích, kde se zdá být existence jakéhokoli systému dopravy nemožná. Domy s několika patry řádově o jedné až dvou místnostech jsou natěsnané jeden na druhý, oddělují je jen útlé uličky a jsou lemované stísněnými schodišti. Vzhledem k fyzickým limitům zde může fungovat veřejná doprava jen stěží. Přitom zde panuje vysoká hustota osídlení: typické barrio obývají stovky až tisíce rodin a vytvářejí „město ve městě“.

Čtvrť San Agustín je klasickým příkladem a právě zde byla v roce 2010 zavedena kabinková lanovka. Nejedná se o první počin svého druhu, protože v kolumbijském Medelínu existuje shodný dopravní prostředek pro obyvatele podobně kaskádovité čtvrti již léta, rozdíl je však v sociálních dopadech počinu. Na rozdíl od medelínské lanovky, ta caracaská umožnila lidem ze San Agustína rychlý, bezpečný a levný způsob napojení se na veřejnou dopravu „dole ve městě“, aniž by bylo nutné něco zbourat a vysídlit místní obyvatele jako v případě stavby silnice nebo metra. Předtím zde existoval jen jediný most přes rušnou silnici, která oddělovala čtvrť od zbytku metropole, a z nejvyšších míst osídlení bylo nutno překonat až 600 schodů. V noci takové dobrodružství nepřipadalo z bezpečnostního hlediska v úvahu.

Kvalitní, funkční a udržovaný systém veřejné dopravy zaujímá ve snižování městské chudoby své místo. Nejedná se jen o nástroj rozvoje či modernizace města, ale výraznou měrou ovlivňuje samotné jeho společenské klima. Ačkoli se nápad s lanovkou může zdát úsměvný, je cestou jak výhody života ve městě přiblížit všem jeho obyvatelům bez rozdílu příjmu, sociální, etnické, kulturní nebo jiné příslušnosti.

Celý původní článek si můžete přečíst na informačním portále Rozvojovka.cz společnosti Člověk v tísni zde.

Domov bez adresy

Nejchudší obyvatelé měst žijí na ulici nebo na nelegálně zabrané půdě ve slumech či favelách. Riskují tak v případě vyhnání nebo vysídlení ztrátu všeho, co mají – místa pro život i obživu.

Ti, kdo v těchto nuzných podmínkách žijí, čelí každodenní nejistotě. Řada z nich ovšem nemá na výběr. Oficiální zdroje hovoří o tom, že počet obyvatel měst a venkovských oblastí je dnes stejný. Stále více lidí se podle odhadů bude stěhovat do městských sídel. Část budoucí generace ze zemí subsaharské Afriky a Asie bude žít na ulicích, v chatrných příbytcích, bez přístupu k pitné vodě a hygienickému zázemí. Boj s městskou chudobou tak představuje velkou výzvu. Jak můžeme katastrofickému scénáři předcházet?

Jedním z předpokladů, jak zajistit znevýhodněným obyvatelům měst důstojné životní podmínky, je umožnit jim bydlet na „zákonné adrese“. V tomto běhu na dlouhou trať hrají nezastupitelnou roli místní vlády a městské samosprávy. Ty musí nejdříve připustit, že slumy jsou nevyhnutelnou životní strategií městských chudých, kteří reagují na nedostatek alternativ pro levné bydlení. Nuzný domov ve slumu postavený svépomocí je pro ně formou investice, prostředkem pro udržování sociálních kontaktů i zdrojem obživy v případě podnikání přímo v domě – formou obchůdku či domácí manufaktury. S tím ovšem mají ostatní obyvatelé města, vlastníci půdy, úředníci či policie problém.

Cizí půda na prodej

Obyvatelé slumů čelí ještě dalšímu riziku. Stejně jako všichni chudí ve městech nežijí ve slumech, ne každý ve slumu je skutečně chudý. Neformální osídlení – slumy, favely či barrios – představují místa, kde jsou pomyslné sociální a ekonomické nůžky doširoka rozevřené. Bydlí tu ti nejchudší, živořící ze dne na den, společně s těmi, kteří obratně využívají situace ve svůj prospěch a obohacují se na úkor svých zranitelnějších sousedů. Najdeme tu lichváře, nejrůznější prostředníky mafií a neformálních organizací. K výdělku zde přijdou „hlídači bran“. Ty platí místní elita, aby zamezili vstupu nepovoleným návštěvníkům. Svou roli mají v těchto společnostech i samozvaní komunitní lídři starající se především o svůj zisk a kontakty s úředníky, místními politiky, policií i dalšími vlivnými jedinci. Zdejší elita má reálnou moc, někdy přesahující hranice osídlení.

Dravější usedlíci, tzv. „slumlordi“, kupčí na černém trhu s nelegálně postavenými domy i zabranou půdou. Nepatří jim, ale svou podnikavostí dokáží z chudoby druhých vytěžit maximum. Jejich „nájemníci“ platí nezákonné nájemné, nesmyslné desátky za ochranu proti vysídlení nebo napadení. Ve favelách, slumech či ghettech najdeme různá zájmová uskupení, frakce a mocenské soupeření, kdy nemusí jít nutně jen o peníze nebo půdu. Moc ovládat zranitelnější představuje atraktivní vidinu. S touto neviditelnou realitou je nutné při hledání řešení počítat. Nejchudší čelí vykořisťování a zároveň nemají právní ochranu. Postrádají legální adresu, schopnost číst a psát, odvahu postavit se majetnějším a silnějším ve slumu. Mohli by ztratit to jediné, co mají – místo k životu.

Legální adresa: nový problém

Na rozdíl od násilného vyhnání nebo nekompromisního přesídlování existuje další alternativa, jak zajistit městským chudým důstojnější a stabilnější život. Možností je legalizace záboru půdy, kde slum nebo favela desítky let stojí. Tato praxe řady vlád a municipalit ale ukázala zdánlivě nečekaný důsledek oficiálního přiznání půdy obyvatelům slumu. Pozemek stoupne na ceně a dosavadní kupčení na černém trhu s „nemovitostmi“ dostává legální charakter a zelenou pro další obchodování těch nejpodnikavějších. Majetnější a vlivnější získají oficiální vlastnické právo na půdu. Chudí nájemníci se mohou ocitnout na ulici, pokud jim prodají místo, kde dosud žili, i když tentokrát legálně.

Tomu lze jen těžko předcházet. Přesto existují iniciativy, které se snaží cíleně bojovat s vykořisťováním a kombinují formy vlastnictví půdy a legalizace osídlení. Mezi ně patří například komunitní vlastnictví půdy a sdílené splácení pozemku v thajském Bangkoku nebo indickém Ahmedabadu. Klíčem je společný postup úřadů a majitelů půdy ve spolupráci se samotnými obyvateli slumu – všemi, nejen těmi nejvlivnějšími.

Článek vyšel v bulletinu Rozvojovka 2/2012 vydávaném společností Člověk v tísni.

Udržitelná města: města pro všechny

Během roku 2011 nás média informovala, že počet obyvatel Země dosáhl sedmi miliard. Zpráva se stala symbolem populační exploze naší planety i impulsem pro zesílení debaty o jejích dopadech v budoucnu. Mezi globální výzvy, kterým dlouhodobě čelíme, patří i bezprecedentní nárůst městské populace. Dnes jsou si totiž podle oficiálních odhadů OSN městská a venkovská populace ve světě rovny. Obecným předpokladem navíc zůstává, že v roce 2030 bude téměř pět miliard lidí žít ve městech. Poprvé v historii tak počet městských obyvatel převáží nad počtem jejich protějšků na venkově.

Většinovým pohledem jsou města pokládána za těžiště ekonomického rozvoje. Vztah mezi ekonomickým růstem, industrializací a urbanizací není přesto natolik přímočarý, jak se tradičně předpokládalo. Podíváme-li se na proces urbanizace v Evropě v době průmyslové revoluce, není možné si nevšimnout mnoha podobností s dnešním stavem. Přesto, na počátku 21. století nelze považovat za jediné příčiny rostoucí urbanizace naší planety pouze rozvoj průmyslu a ekonomický růst. Důkazem může být současná situace na africkém kontinentu, který je dnes symbolem nejprudšího růstu měst, přesto jen zlomek práceschopného obyvatelstva je zaměstnán v průmyslu. Města však nejsou jen centry rozvoje a prosperity. Spolu s urbanizací přichází i stále viditelnější fenomén městské chudoby.

Chudoba ve městech odráží řadu faktorů, které se podílí na prohlubování komplikované životní situace více zranitelných obyvatel. Především v rozvojových a rozvíjejících se zemích nejde jen o absenci příjmu nebo nezaměstnanost. Musíme sem zahrnout i nedostatečný přístup k veřejným službám a infrastruktuře, půdě a důstojnému bydlení, základním lidským i občanským právům, kvalitnímu vzdělání a lékařské péči, legislativě, informacím, sociálním kontaktům nebo ohrožení lidské a environmentální bezpečnosti. Touto optikou boj s městskou chudobou a snaha o udržitelný rozvoj měst představují obrovskou výzvu – pro mezinárodní společenství, národní vlády, úředníky městské správy, akademiky, nezávislé profesionály, pracovníky nevládních organizací i samotné občany měst.

Nejvíce ovlivňuje počet chudých, sociálně vyloučených nebo jinak deprivovaných obyvatel měst omezený přístup na formální pracovní trh a k legálnímu bydlení. V anglosaské literatuře se setkáme s označením fenoménu slovem informality. Odborná literatura i praxe opakovaně ukazují, že jednou z největších překážek  v boji s městskou chudobou je vyloučení chudých obyvatel z možnosti získat zaměstnání vázané pracovní smlouvou, která zaručuje stabilní příjem a práva i povinnosti s tím spojené (např. zdanění). Místo toho jsouchudí muži i ženy ve městech nuceni pracovat v prostředí šedé ekonomiky či tzv. neformální sektoru.

Problémem pak není samotná absence příjmu či mzdy, ale jejich nejistota, nedostatečná záruka pro další den či týden a především chybějící odpovídající pracovní podmínky spojené s  dodržováním lidských práv. To negativně postihuje právě ženy (případně děti), které většinou vykonávají méně kvalifikovanou práci za nižší mzdu, nebo si přivydělávají prodejem v místě svého bydliště (aby mohly hlídat své děti či se starat o domácnost). Nesmíme zároveň zapomínat, že města, především v rozvojových zemích, jsou na neformálním sektoru závislá. Jedná se totiž zejména o práci, která efektivně supluje nedostatečné ale poptávané služby – o práci v dopravě osob a nákladní přepravě, prodeji, výrobě apod.

Podobně klíčovou roli hraje i neformální bydlení (informal housing), které představuje prakticky jedinou variantu pro chudé obyvatele měst, kteří si nemohou dovolit platit pravidelný nájem, daně, elektřinu, vodu a další služby. Tito lidé končí v lepším případě v nuzných příbytcích postavených svépomocí, v horším případě přímo na ulici. Kromě pravidelného příjmu, legální adresy a infrastruktury postrádají dostatečné hygienické zázemí, zdravotní péči, kvalitní vzdělání pro své děti nebo právní ochranu v případě násilného vysídlení a vykořisťování. Nedílnou součástí jejich každodenní reality je kriminalita nebo nelegální činnost jako forma zisku a vysoký stupeň znečištění.

Existuje nějaké řešení, alternativa k nuznému životu na ulici či v chatrči? Klíčové je především nepodléhat katastrofických scénářům a prosazovat dlouhodobá a udržitelná řešení.V prvé řadě je nutné si připustit, že naše modrá planeta se stává planetou měst. Koncept udržitelného rozvoje hraje v dalším vývoji zásadní roli. Vyhnout se urbanizaci jako takové je, až na několik výjimek, utopie. Otázkou zůstává, jak se vypořádat s jejími současnými i budoucími dopady, jak předejít drastickým scénářům předpovídajícím, že stále větší počet městských obyvatel bude žít v chudobě a města v rozvojových zemích se stanou místem beznaděje, bídy a znečištění.

Pokud se planeta měst nemá stát pro řadu svých obyvatel noční můrou, je potřeba učinit koncept udržitelných měst realitou. Město s odpovědnou a transparentní samosprávou, dostatkem investic a možností ekonomického růstu, město s důrazem na zdravé životní podmínky a vytvářející příjemné prostředí pro všechny své obyvatele bez rozdílu, umožňující jim žít kvalitní život s dostatečnou nabídkou pracovních i volnočasových příležitostí – to je cesta k udržitelnému městu. Předpokladem je, že všichni jeho obyvatelé mají přístup k základním veřejným službám, infrastruktuře a adekvátnímu bydlení a existuje zde fungující systém veřejné dopravy stejně jako mechanismy pro udržování životního prostředí. Jedním z předpokladů je proto umožnit znevýhodněným a chudým obyvatelům měst být jejich plnohodnotnými občany – bydlet v důstojných podmínkách na zákonné adrese, zajistit jim stabilnější formu příjmu.

Jedná se o cestu na dlouhou trať s nezastupitelnou rolí vlády a městské samosprávy, které musí nejdříve připustit, že neformální osídlení a šedá ekonomika jsou racionální životní strategií městských chudých. Ti reagují na současnou situaci v dané zemi a městě, na nedostatek alternativ pro levné bydlení a obživu. Snaha o zmírnění či odstranění městské chudoby tak představuje jeden z klíčů k udržitelným městům, kde všichni jeho obyvatelé mohou žít důstojný a kvalitní život.

Jedná se zkrácenou verzi mého článku „Udržitelná města: města pro všechny“. Mezinárodní politika 5/2012, str. 7 – 10.