Příznivé klima nejistoty

Doporučujeme

Ve světle nadcházejících květnových voleb do Evropského parlamentu se Evropou šíří úspěchy silně pravicových stran se zvyšující intenzitou: Nizozemí, Francie, Maďarsko nebo Švýcarsko. Okamurova kampaň v České republice sleduje podobnou linii. Co znamená narůstající podpora pravice v Evropě? Jedná se o varovné signály?

Nepatřím k lidem, kteří věří, že současná socioekonomická situace v Evropě je příčinou rostoucí xenofobie a extrémistických nálad ve společnosti, doprovázených úspěchy krajně pravicových stran napříč kontinentem. Zastávám názor, že právě utahování opasků ve státních rozpočtech evropských zemí stejně jako jednotlivých domácností jen vyostřilo situaci, která byla dávno součástí „evropského snu“ o integraci, o multikulturalismu, o spolupráci, o rovných příležitostech a prosperitě pro všechny. Strach z odlišnosti či jinakosti, strach ze ztráty pohodlí a určité životní úrovně, v nejhorší podobě pak nesnášenlivost mezi lidmi, to jsou jednoduše rysy lidské historie.

V klimatu nejistoty a pocitu ohrožení dosavadní životní úrovně lidé často hledají viníka svých potíží. Proč? Kdo to zavinil? Jak se proti „tomu“ můžeme bránit? Strach, ztráta zdánlivě neotřesitelné stability a pocitu bezpečí, až hysterie. V „příznivých“ podmínkách hledání viníka může přerůst v hon na čarodějnice. Strach se změní na nenávist. Údajný viník se stává nepřítelem.

Od ekonomické krize k sociální

Dle slov profesora Josepha Stiglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, většina občanů USA dodnes nezaznamenala konec ekonomické krize z let 2008 – 2010. Jak uvedl ve svém projevu na mezinárodním fóru o inkluzivních městech v kolumbijském Medelínu na začátku dubna 2014, pouze jedno procento amerických občanů dosud pocítilo nový ekonomický růst své země. Ilustrující příklad, který napovídá, že alarmující jsou právě důsledky krize: zadluženost, zvyšující se nerovnost mezi lidmi, mizející střední třída a společenské změny. Analogie k dnešní a především budoucí Evropě.

Evropské země, zejména ty dlouhodobě prosperující a zahrnující své obyvatele vizí sociálních jistot, pohodlí a ekonomického růstu, nyní čelí výzvám a obavám, s nimiž přestaly počítat. Překvapily je nepřipravené. Nejde pouze o hospodářskou krizi. Jde o její celospolečenské důsledky. V každodenním životě se problémy ekonomické mísí s osobními, rodinnými, sociálními. Ačkoli bychom měli mít na paměti pestrou realitu jednotlivých zemí, skoro jakoby v Evropě obecně ztěžklo ovzduší. Lidé ve Velké Británii, Nizozemí, Německu, Švédsku, Švýcarsku, Francii, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Řecku, Turecku, Maďarsku, České Republice, Polsku, Rusku nebo na Ukrajině dávají najevo svou nespokojenost, strach, nesnášenlivost – ve volbách, veřejném životě, v diskuzích, na sociálních sítích, v médiích, v ulicích.

Co nás čeká, když se ve vyšší míře než dosud a ve většině evropských zemí synchronizují:

  • xenofobie, rasismus a nevole k cizincům dlouhodobě či trvale žijícím na území jednotlivých států;
  • islamofobie a antisemitismus;
  • vliv pravicových stran a hnutí založený na extrémistických myšlenkách ve volebních programech;
  • antiimigrační a antiteroristické zákony měnící naše dosavadní vnímání svobody;
  • zásadní škrty a krácení rozpočtů a veřejných financí, zadluženost;
  • rostoucí nezaměstnanost a sociální nejistota;
  • rozevírání sociálních nůžek a mizení střední třídy;
  • demonstrace a násilnosti v jednotlivých evropských státech a městech;
  • nespokojenost, frustrace a stress ruku ruce s vysokým pracovním nasazením, tlakem být výkonnější, rychlejší, vydělat více;
  • omezená obranyschopnost a bezpečnostní připravenost jednotlivých států;
  • neschopnost mezinárodního společenství efektivně reagovat na rostoucí hrozby;
  • napětí a hrozba ozbrojeného konfliktu na Ukrajině;
  • dosavadní napětí a „proxy“ války ve Střední Africe nebo na Blízkém Východě.

Varování

Ve většině evropských zemí lidé už nepamatují válku, systematické násilí a represe, nejistou budoucnost. Ve světle tzv. krymské krize, si znovu připomínáme, jak křehký je náš život v bezpečí zdánlivě stabilní a silné Evropy. Nevracíme se do minulosti, do dob studené války nebo k počátkům druhé světové války; současná situace, kterou nazýváme mírovou, je přesto ohrožena podobně jako v minulosti.

Putinovo diktátorské a vypočítavé jednání působí jako výhružka. A celý svět se obrací k odvrácení možného konfliktu mezi Východem a Západem. Jako bychom se opravdu vraceli do minulosti. Svět se však od dob studené války změnil. Možná až příliš hledáme odpovědi v minulosti a ignorujeme varovné signály budoucích událostí. Krymská krize odhalila křehkost současného světového systému, těžko předvídatelné chování Ruska v mezinárodních vztazích, ale také posílila náš strach z budoucnosti a obnovila staré křivdy, které nikdy zcela nezmizely.

Dokážeme rozpoznat varovné signály a věnovat jim dostatečnou pozornost, dokážeme na jejich základě jednat v předstihu, předcházet možnému požáru? Nebo spíše hasíme samotný požár až v jeho plné síle, když jeho plameny ohrožují náš život a majetek? Nebo už jen truchlíme na spáleništi?

Gracias, Gabo

Na Zelený čtvrtek zemřel Gabriel José García Márquez (1927 – 2014). Nejen v Kolumbii zavládl mezi lidmi smutek. Knihy, postavy a magický realismus kolumbijského spisovatele a laureáta Nobelovy ceny však žijí dál. Staly se nesmrtelnými. Jak dnes napsal kolumbijský týdeník La Semana: „Jiný Zelený čtvrtek, neznámého data a času, možná před více než sto lety, odešel další člověk: Úrsula Iguaránová. Tato Kolumbijka, spolu s Aurelianem Buendíou, bude žít věčným životem jako Sancho Panza nebo Raskolnikov. Díky nim bude Gabriel García Márquez žít na věky věků.“

Úrsula Iguaránová je postavou nejslavnějšího Márquezova románu Sto roků samoty (1967). Je nezlomnou, činorodou a energickou ženou, která pamatuje téměř celou historii městečka Maconda, rodiny Buendíů i samoty jejích členů po několik generací. Úrsula je zároveň ztělesněním autorových vzpomínek na dětství, na jeho babičku Minu. Podobně pak portréty jednotlivých členů rodiny Buendíů obsahují autobiografické prvky z dětství a života Gabriela Garcíi Márqueze.

Myslím, že jsem přečetla poprvé jeho neznámější knihy Sto roků samoty a Láska za časů cholery (1985) někdy před více než deseti lety, během studia na střední škole. Byla to povinná literatura, tehdy jsem četla prakticky všechno na seznamu. Přesto, málokterý autor ve mně utkvěl tak hluboko. Nikdy jsem nezapomněla na obraz Florentina Arizy, jak mi ho má představivost tehdy vykreslila, stojícího na palubě lodi plující po řece Magdaléně. Časem jsem zapomněla, odkud se ten obraz vzal, že se příběh odehrává v Kolumbii, že Gabriel García Márquez, přezdívaný „Gabo“, je Kolumbijec. Román Láska za časů cholery už jsem znovu nečetla, stejnojmenný film nikdy neviděla.

Jsou to dva roky, co mi Gabovo dílo opět zkřížilo cestu. Už nějakou dobu jsem s sebou při svých přesunech a stěhováních vozila francouzskou verzi jeho Podzimu patriarchy (1975). Musela jsem ji koupit v nějakém antikvariátu, netuším kde ani kdy. Díky ní jsem si však připomněla Gabriela García Márqueze a to, že byl kolumbijským spisovatelem. Tehdy jsem ještě netušila, že se Kolumbie stane mým novým domovem, byť jakoby byla ona cesta již předem napsána.

V posledním roce jsem přečetla jeho další romány, krátké povídky, paměti, znovu a s novým porozuměním stěžejní dílo Sto roků samoty. Jeho smrt mě zasáhla. Jsem z celého srdce vděčná, že mě životní cesta zavedla do Kolumbie, že dnes žiji v Bogotě, že mě zpráva o Gabově smrti zastihla tady. Chtěla bych se touto cestou podělit o pár úryvků z jeho knih. Pro ty, kteří příliš neznají dílo Gabriela Garcíi Márqueze, mohou být vytržené z kontextu. Pro mě rezonují s mým pohledem na svět, s přáním více magického realismu v našich životech a každodennosti.

* * *

V Aurelianově životě nebylo jasnozřivější chvíle než tehdy, když zapomněl na své mrtvé a na své hoře a zatloukl okna i dveře Fernandinými dřevěnými kříži, aby ho nerušilo žádné světské pokušení, poněvadž pochopil, že v Melquíadesových pergamenech je vepsán jeho osud. (…) Byl to příběh jejich rodiny, sto let předem sepsaný Melquíadesem až do nejvšednějších podrobností. (…) Poslední zábrana, kterou Aureliano začínal tušit v době, kdy se dal zmást láskou k Amarantě Úrsule, spočívala v tom, že Melquíades neuspořádal události podle obvyklého lidského času, nýbrž zhustil celé století všedních událostí, takže všecky probíhaly souběžně a v jediném okamžiku.

Sto roků samoty (Cien años de soledad, 1967)

* * *

„Poplujeme pořád rovně, rovně, rovně, znovu až do La Dorady.“
„Myslíte to vážně?“ zeptal se ho kapitán.
„Co jsem živ,“ odpověděl Florentino Ariza, „neřekl jsem jediné slovo, které bych nemyslel vážně.“
„A jak dlouho myslíte, že se takhle můžeme plavit sem a tam od čerta k ďáblu?“ zeptal se kapitán.
Florentino Ariza měl odpověď připravenou třiapadesát let, sedm měsíců a jedenáct dní včetně nocí.
„Celý život,“ řekl.

Láska za časů cholery (El amor en los tiempos del cólera, 1985)

* * *

„Mějte se na pozoru,“ vyzval ji Delaura. „Někdy přisuzujeme věci, kterým nerozumíme, ďáblu, aniž bychom připustili, že jsou to možná projevy Boží, kterým nerozumíme.“ 

O lásce a jiných běsech (Del amor y otros demonios, 1994)

* * *

„Nikdy jsem nepřestal mít strach být sám, zvláště potmě, zdá se mi však, že to mělo zcela určitou příčinu: v noci se mi totiž zhmotňovaly babiččiny smyšlenky a předtuchy. Ještě v sedmdesáti letech občas ve snách vnímám horkou vůni jasmínů na chodbě a přízraky zešeřelých ložnic, a vždycky s pocitem, který mi zkazil dětství: strachem ze tmy.“ 

Žít, abych mohl vyprávět (Vivir para contarla, 2002)

Šance pro Ciudad Juaréz

Ciudad Juaréz na pověstné hranici Mexika a USA je známé kvůli vraždám, násilí a nakro-válkám. Mexická strana bývá považována za jedno z nejnebezpečnějších míst v regionu: vyřizování účtů mezi drogovými kartely, zmizení a vraždy žen pracujících v nechvalně známých textilních továrnách nadnárodních společností (tzv. maquilladoras), přítomnost mexické armády, střelba na denním pořádku.

Přesto přes neustálý odliv obyvatel žije v aglomeraci Ciudad Juaréz-El Paso (Mexiko-Texas) přibližně jeden milión lidí a stále přicházejí za prací noví. Řada doufá, že se jedná jen o zastávku před vstupem do Texasu. Nově příchozí jsou ideální pracovní silou pro místní maquilladoras, jejichž zaměstnavatelé hledají především mladé ženy bez závazků. Žijí ve společných ubytovnách nebo nuzných staveních na předměstích připomínající chudinské čtvrti Latinské Ameriky – pro svou vysokou míru kriminality, nízkou úroveň infrastruktury a nedostatek příležitostí vymanit se ze začarovaného kruhu chudoby.

Kolumbijská zkušenost v Ciudad Juaréz

V roce 2011 se zrodila příležitost zkusit ve městě uskutečnit program komunitního rozvoje, který před dvaceti lety započal v bogotské, dnes skoro miliónové čtvrti Ciudad Bolívar s nálepkou nejnebezpečnější oblasti v Bogotě. Projekt s názvem „Topofilia“ se během několika dekád rozšířil i do dalších kolumbijských měst a získal ocenění i mezinárodní podporu. Se svým programem integrovaného plánování a zapojování obyvatel jednotlivých čtvrtí do zlepšování místa, kde žijí, umožnil tisícům domácností podílet se na pozitivní změně bydliště.

Klíčem k úspěchu programu je spolupráce s úřady, které by měly naslouchat místním lidem v tom, jak si představují, aby jejich město vypadalo. Obyvatelé jednotlivých komunit se stávají lidovými poradci úředníků a odborníků z radnic. Nejedná se jen o zlepšení či přestavbu jejich domů, ale i o plánování a výstavbu hřišť, center volného času, knihoven, komunitních center, samotných ulic, nebo dokonce integrace do systému veřejné dopravy. Důležitými hybateli změn jsou často ženy, prostor je však věnován i dětem, jejichž představy a plány mohou být inspirací dospělým. Například nejnovější projekt UN-Habitat v Kolumbii začal do projektů participativního plánování ve 24 městech po celé zemi zapojovat právě mladistvé a děti od 6 do 18 let. Podobné iniciativy a důraz na komunitní rozvoj v chudinských čtvrtích bychom našli ve městech po celém světě. Mezi nejnovější adepty na „změnu zdola“ patří i Ciudad Juaréz.

„Nueva frontera“

Ironií zůstává, že pilotní program přenosu zkušenosti kolumbijské „Topofilie“ do Mexika byl v posledních třech letech financován jen z mexické strany. Podpora ze Spojených států zůstává na nule, ačkoli americká agentura USAID se zhostila úkolu zhodnotit prvotní úspěchy programu v roce 2011. Během prvního roku projektu se podařilo ve vybrané čtvrti Riberas del Bravo, čítající přibližně 40 tisíc obyvatel, postavit nové domy, komunitní knihovnu nebo dětské hřiště. Dospělí ho zbudovali na základě modelu z plastelíny vytvořeného dětmi. Ženy pořádají pravidelné taneční dílny nebo vyzdobily jednotlivé domy i knihovnu. Hodnotící zpráva USAID zároveň uvádí, že došlo k 70 % poklesu nahlášených násilných incidentů oproti předchozímu roku.

Ideou projektu je vytvořit novou hranici, která by město a jeho obyvatele spojovala, nikoli oddělovala. Dělící čáru mezi americkou a mexickou stranou nejen ve čtvrti Ribera del Bravo tvoří linie opuštěných domů, které slouží jako brány pro nelegálního obchod: uvnitř domů začínají tunely, jejichž vstupy jsou zakryté pneumatikami. Tudy výměnou za drogy z Mexika proudí z USA zbraně a peníze. Tunely slouží i k nelegálnímu převaděčství migrantů. „Nueva Frontera“, nová hranice, znamená symbolickou proměnu ruin jednotlivých přízemních domků na domy plnící opět svou funkci. V Ribera del Bravo tak místní lidé vlastním úsilím přetvořili opuštěnou policejní stanici na veřejnou knihovnu, jiné domy zase na dětské centrum. A mají další plány. Zároveň se díky úspěchům úsilí v Ribera del Bravo iniciativa rozšiřuje do dalších komunit ve městě.

Společně proti násilí

Cílem konceptu „Topofilia“ je nejen zapojit místní do přetváření místa, kde žijí. Jde o mnohem víc. Mnohostranným rozvojem komunity od momentu plánování až po realizaci jejich představ chce potírat rozšířené násilí, které s sebou přináší nelegální obchod s drogami.  Násilí tvoří v místech jako je bogotská čtvrť Ciudad Bolívar nebo mexická strana Ciudad Juaréz smutnou denní realitu, bezmocně akceptovanou místními obyvateli.

Cesta, kterou se ubírá „Topofilia“, potvrzuje, že je potřeba bojovat s brutální realitou komplexně a to formou spolupráce – sousedské, mezilidské, spolupráce s úřady, odborníky i soukromým sektorem. To vše zahrnuje společné úsilí zlepšování infrastruktury a stavu domů, stavbu a provoz zařízení pro komunitní aktivity, důraz na společné kulturní nebo sportovní akce, osvětu a hledání alternativ pro mládež a děti vyrůstajících v klimatu násilí. Podle Dr. Calrose Maria Yory, jednoho z otců kolumbijské „Topofilie“, chtějí „vytvořit město formované samotnými obyvateli, kteří zde chtějí žít, nikoli přežívat“.

Macondo

„José Arcadio Buendía, nejpodnikavější člověk, jaký kdy v Macondu byl, vybral místa pro stavbu jednotlivých domů tak, aby odevšad bylo stejně daleko k řece pro vodu, a ulice vyměřil tak promyšlené, aby za poledne na žádný dům nepražilo slunce víc než na ostatní. Během několika let se z Maconda stala spořádanější a pracovitější obec než všecky, které jeho tři sta obyvatel do té doby poznalo. Byla to opravdu šťastná vesnice, kde žádnému nebylo víc než třicet let a kde ještě nikdo neumřel.“
Gabriel García Marquéz: Sto roků samoty (1967)

PF_2014

„Mám práci. Třídím odpadky“

V dopravní špičce praskají všudypřítomné minibusy, jedna z možností veřejné dopravy v Bogotě, ve švech. Fascinuje mě, že řidič zastaví na mávnutí zájemci o svezení i v případě, kdy už jdou jen těžko zavřít nástupní dveře. Na druhou stranu řidič a jeho případný spolujezdec vybírající jízdné bedlivě sledují, koho vezou. Při jedné z cest, kterou jsme absolvovali namačkaní jako sardinky, k nám naskočil mladý muž se dvěma poloplnými igelitovými pytli – reciclador, čili profesionální třídič odpadků. Nebyl to popelář. Popelář je zaměstnanec státního nebo soukromého podniku, který odpad sváží. Nosí uniformu, má stálý plat. Reciclador pracuje sám na sebe, bez uniformy, bez stálého platu, sociálního nebo zdravotního pojištění. V odpoledních či nočních hodinách pečlivě probírá igelitové pytle s odpadky, které jednotlivé domácnosti připravily na ulici, aby si pro ně přijeli popeláři. Je to jeho práce.

V Bogotě, stejně jako v ostatních kolumbijských nebo latinskoamerických městech, mají třídiči odpadků (tzv. recicladores) často vymezené své sektory, místa, kam pravidelně chodívají pracovat. Třídí plasty, kovy, sklo, papír, oblečení, cokoli, co by se mohlo dále využít, zrecyklovat, prodat. Třídiči mají díky svým zkušenostem už „v oku“, co a jak vybírat. Ti nejzkušenější jsou jednoduše profesionály ve svém oboru. Součástí jejich práce je zanechat po sobě opět svázané pytle s odpadky, připravené na obrubníku pro popeláře. Jen vybrali to, co mohou proměnit v nuzný příjem, nebo by se zkrátka mohlo hodit.

V některých čtvrtích a místech Bogoty je tato práce o něco lukrativnější než v jiných, záleží na koncentraci podniků, restaurací, obchodů a samozřejmě životní úrovni zdejších domácností, které odpadky vyhazují. Zároveň existují čtvrtě, kam je vstup chudým třídičům zapovězen a noční hlídači či policisté by je bez milosti vyhnali, kdykoli by se některý z nich odvážil přiblížit k drahým residenčním komplexům a vilám. V roce 2010 výmluvně zachytil dokument „Umění odpadu“, že recicladores nepracují jen v ulicích, ale také na skládkách. Film, u nás promítaný v rámci festivalu Jeden svět, zachytil portréty brazilských třídičů odpadu na obří skládce Ria de Janeira. Snímek je jedním z důkazů, že v posledních dekádách získalo toto povolání městských chudých širší podporu společnosti.

V Latinské Americe jsou recicladores sdruženi do různých spolků i velkých asociací, které jim pomáhají hájit jejich práva, dbají o osvětu zaměřenou na zdravotní rizika spojená s jejich prací, vyjednávají ceny tříděného odpadu, zajišťují svým členům záruky pro výkon jejich práce, zprostředkovávají a nabízejí recyklované zboží či produkty, organizují semináře i vzdělávací kurzy. V Bogotě existuje již od 90. let La Asociación Cooperativa de Recicladores de Bogotá (ARB), organizace sdružující a zaštiťující menší komunity nebo spolky třídičů. Celkový počet členů, sdružených v 19 místních organizacích, je podle odhadů ARB přes dva tisíce. Ti odpad nejen třídí, zároveň zajišťují i jeho přepravu nebo oceňování. Dnes se vlastně jedná o profesionální organizaci s vlastní administrativou, řízením a nabídkou služeb svozu a třídění odpadu, které poskytuje ve spolupráci s bogotskou radnicí a soukromým sektorem.

Zní to slibně. Denní realita pro nejchatrnější z městských chudých bohužel vypadá odlišně. Řada z nejchudších recicladores nepatří do žádného spolku, a pokud ano, i zde funguje neúprosná hierarchie, které odpovídá mzda za odevzdané vytříděné „zboží“. Stejně jako v mezinárodním obchodě i zde platí zákon, že se zvyšujícím se počtem mezičlánků – předáků, narůstají desátky, které musí reciclador obětovat pro to, aby mohl v daném systému setrvat a nadále fungovat. Jsou zde nepsaná pravidla. V současné Bogotě je obtížné třídit odpad, aniž byste chtě-nechtě nebyli napojeni na tuto organizovanou síť. O celém neviditelném světě třídění odpadu i jeho neúprosných pravidlech podává podrobné svědectví i kniha Katherine Boo (2012) „Behind the Beautiful Forever“ z indické Bombaje. Pravdivý příběh o každodenní nejistotě i odhodlání těch nejchudších.

Podobná bezmoc jako v knize mě přepadla onoho večera v Bogotě. Spolujezdec řidiče naší busety (jak se v Kolumbii minibusům říká) křikl na mladíka, který vzhledem i zápachem prozrazoval své povolání, aby vypadl. Následovala krátká a ostrá výměna názorů, až byl muž jednoduše vyhozen z čekajícího minibusu. Ironií osudu je fakt, že se tak stalo jen pár metrů od Sekretariátu bydlení (Secretaría Hábitat), kanceláře bogotské radnice spravující mimo jiné program sociálního bydlení s cílem dopomoci chudým k důstojnějšímu žití. Avšak ti nejchudší v zástupu třídičů odpadu postrádají i skromný příbytek v bogotských chudinských čtvrtích. Žijí na ulici.

Lidé se štítí, bojí, opovrhují třídiči odpadu, jako je muž z minibusu. Přitom: kdo z nás by si dokázal představit vykonávat takovou práci? Třídit denně na ulici odpadky, čelit skrývanému i neskrývanému despektu okolní společnosti. My máme naštěstí na vybranou. Znevýhodnění v nastoleném systému třídění odpadu může být jen těžko předmětem vlastní volby. Dle slov ženy žijící na chodníku v indické Bombaji: „Chudoba je nemít na výběr“.

Více o La Asociación Cooperativa de Recicladores de Bogotá zde (pouze ve španělštině).

Další stádium evropské proměny: Holandská zkušenost

Jsou to téměř dva roky, co jsem přijela do Nizozemska – nejdříve na stáž, následně pokračovat v doktorském studiu, nakonec i pracovat. A doposud nemluvím holandsky. Veškerá moje činnost ve škole, která je i mým pracovištěm, probíhá v angličtině, stejně jako nákupy, vyřizování, denní rutina. Přiznám se, že po krátké úvaze naučit se alespoň trochu holandsky zvítězila má pohodlnost. Umím tedy jen pár slov. V zemi a městě jako je Haag, kde žije tolik zahraničních pracovníků a cizinců, si zkrátka vystačím s anglickým jazykem.

Díky mému vzhledu, světlým vlasům a světlé pleti, mě na první pohled považují za Holanďanku. Velmi krátce však v obchodech, restauracích či jen tak na ulici nastane onen kritický okamžik: „I don’t speak Dutch. Do you speak English?“ (Nemluvím holandsky. Mluvíte anglicky?) To je věta, která často mění situaci. Náhle jsem zařazena mezi cizince, návštěvníky, turisty, „expaty“, jak se lidem dlouhodobě žijícím a pracujícím v zahraničí říká. Ano, mluví anglicky. Obslouží vás. Přesto jako by něco viselo ve vzduchu. Jiné to bývá v částech města, kde je holandština až druhým jazykem, rodným je však arabština, svahilština, španělština, hindština, urdština, čínština, polština, rumunština atd.

Přesto, ve vzduchu už delší dobu opravdu něco visí. Nejen v Holandsku. Jako by se Evropa pomalu měnila na Evropu jinou. Jako ilustrace může sloužit připravovaná „negativní“ kampaň ve Velké Británii, která má za cíl odrazovat nové zájemce o práci a trvalý pobyt v zemi: představuje Spojené království jako zemi bez příležitostí a potýkající se s krizí. Nevídané. Moje zkušenost s onou neviditelnou a plíživou změnou postojů ve společnosti, která může být mnohem nebezpečnější než demonstrace neonacistů, pochází z dnešního Holandska – země s dlouholetou zkušeností s integrací cizinců, honosící se nálepkou nového domova pro imigranty z celého světa. Jako by se nám Nizozemsko, spolu s celou Evropou, pozvolna měnilo před očima.

Pominu-li výstřelky v bulvárních či ultra-pravicových médiích, která vždy poskytovala živnou půdu pro rasistické a xenofobní výroky, stále častěji se objevují i zdánlivě neškodné komentáře, sloupky a postřehy ve většinových médiích. Jelikož holandsky nemluvím, jsem odkázaná na překlady v anglofonních médiích, blozích a v „expatských“ novinách. V Amsterdamu začíná být běžnou policejní praxí profilování lidí podle země jejich původu, v Haagu jsme byli nedávno svědky nezvyklé policejní brutality proti spoluobčanům tmavé pleti, bez reakce politické garnitury zůstává i fakt, že když navštívíte webové stránky holandského krajně pravicově orientovaného politika Geerta Wilderse, přichází návodná otázka: „Máte problémy s občany Střední a Východní Evropy? Ztratili jste práci kvůli někomu z Polska, Bulharska, Rumunska nebo dalších zemí Střední a Východní Evropy?“ Smutným faktem zůstává, že voličská základna jeho silně pravicové strany PVV se svými desíti křesly v parlamentu se může jen upevňovat (doposud nejsilnější strana VVD si drží křesel 16).

Ve výčtu podobných „drobných detailů“ ukazujících na měnící se tvář dříve tolerantního Holandska bych mohla pokračovat, a to i jen na základě omezených informací založených na překladech a zprávách v anglickém jazyce. Jaké zprávy a v jaké formě pak probíhají tradičními holandskými médii? Nezůstáváme však jen u výroků, výtržnictví a extrémní pravice. Nově formulované veřejné politiky pomalu přispívají svým želízkem do ohně. Příklad za všechny: bylo schváleno ustanovení, že občané a obyvatelé Holandska tmavé pleti by při jízdě na kole v nočních hodinách měli nosit viditelné fosforeskující označení. Z bezpečnostních důvodů. Uniká mi, proč se toto ustanovení ze stejných důvodů nevztahuje na všechny občany bez rozdílu. Doufám, že mrazivá paralela k praktikám předcházejícím děsivým událostem v Evropě v první polovině 20. století je jen mou utkvělou představou. I holandský ombudsman Alex Brenninkmeier si však stačil všimnout změn. V prohlášení z 20. října 2013 upozorňuje na nečinnost současné politické reprezentace (nejen zástupců PVV) vzhledem k šířící se xenofobii a diskriminaci ve společnosti a politice. Současný společensko-politický směr nazval téměř rasistickým.

Zaráží mě ještě jedna skutečnost. Mám za to, že mě v obchodech a na ulicích považují za Holanďanku podle mého vzhledu. Jenže: výrazný počet Holanďanů, především ve větších městech, tvoří potomci obyvatel z nejrůznějších částí světa, nejrůznějších barev pleti, vlasů, očí, stylu oblékání. Kdo je Holanďan, a kdo ne? Jako by neviditelná segregace byla obecně akceptovaným faktem, jak holandská společnost vlastně fungovala vždycky. A dnes, v době utahování opasků v celé Evropě – Holandsko nevyjímaje – je tato „hra na integraci a mírumilovné soužití“ pomalu u konce a ti, kdo jsou onálepkováni jako „přistěhovalci“, se mohou vrátit domů. Co když je však pro ně doma v Nizozemí, stejně jako pro světlovlasou Holanďanku světlé pleti?

Znovu a znovu se tak vracím k výmluvnému výroku své kamarádky, která má holandské občanství, mluví holandsky, část její rodiny z matčiny strany jsou a odjakživa byli Holanďané, částečně zde také vyrostla, přesto se cítí být Egypťankou a doma je v Káhiře, odkud pochází její otec: „Dřív bude prezidentkou Spojených států černoška nebo žena hispánského původu, než aby byl v Holandsku zvolen premiérem muslim.“ Jednoduché, výstižné a smutné zúčastněné pozorování. Jaké bude další stádium rozpouštění iluze o oné pestré, tolerantní, otevřené a prosperující Evropě?

Obrazem: medellínské jezdící schody

Galerie

Galerie obsahuje 21 obrázků.

V posledních době je v oblasti městského rozvoje pozornost věnovaná inovativním projektům, které se snaží s chudobou a sociálním vyloučením ve městech bojovat i zajištěním přístupu k síti veřejné dopravy. Lidé žijící v chudinských čtvrtích, na perifériích, na svazích strmých kopců v přelidněných velkoměstech, v prostorově, … Celý příspěvek

Život na svazích Východních Kordiller

Džíp se škrábe do prudkého svahu po klikatící se silnici směrem ke čtvrti Cerro Norte v severovýchodní části Bogoty. Jsme zhruba ve výšce 3000 m.n.m. a s každou překonanou zatáčkou se pod námi postupně otevírá úchvatný pohled. Téměř celá Bogota jako na dlani. Za takový výhled z okna ložnice by člověk mohl zaplatit opravdu velké peníze. Navíc obklopen rozmanitou vegetací Východních Kordiller. A právě tady leží Cerro Norte a další chudinské čtvrti kolumbijského hlavního města: Santa Fé de Bogotá.

Je to svět sám pro sebe – veřejná doprava sem nejezdí. Fungují zde pouze tzv. colectivos – terénní džípy, které dokáží zdolat strmou silnici a jedinou přístupovou cestu. Dovednosti jejich řidičů rozhodně stojí za obdiv, když parkují v prudkém zákrutu nebo vyjíždí pozpátku svah svírající víc než 45 stupňů. Colectivos vás spolu s dalšími řádově pěti pasažéry zavezou z nejnižších poloh čtvrti, kde je parkoviště pro méně zdatná vozidla a řidiče, do těch nejvyšších. Pěšky by vám to trvalo tak hodinu. Přesto ti nejchudší tuhle cestu pravidelně absolvují po svých a překonávají okolo 500 výškových metrů. Děti z rodin, které nemají auto, tudy denně chodí do veřejné základní školy v nižších polohách.

Za jízdy postupně klesá teplota až k nejchladnějším a nejvyšším polohám barrio, jak se říká čtvrtím v Kolumbii obecně. V případě Cerro Norte se jedná o barrio pobre nebo popular. U nás bychom asi použili termín „vyloučená lokalita“. Ve více jak třech tisících metrech je opravdu chladno i v tropickém podnebném pásmu, přesto zde neexistuje žádné topení. To je sice běžná praxe po celé Kolumbii bez ohledu na výši příjmů jednotlivých domácností, ovšem v případě řady nejchudších rodin v Cerro Norte děti i dospělí postrádají vhodné oblečení a boty.

Žije tu okolo dvou tisíc obyvatel, což je pro více než osmi miliónovou Bogotu kapkou v moři. Problémem však zůstává, že podobných barrios populares rozesetých po svazích Východních Kordiller jsou v Bogotě stovky. Řada z nich je mnohem větší, spletitější, nebezpečnější. Jako Ciudad Bolívar – oblast, která si získala pověst nejnebezpečnějšího místa v Bogotě kvůli přítomnosti narkotrafikantů, sítě dealerů a tzv. bandas criminales, skupin organizovaného zločinu napojených nebo v minulosti včleněných do kolumbijských paramilitantních jednotek. Ani lidem v Cerro Norte se bohužel problém s drogami a násilím nevyhnul. Na nejzazším a nejvzdálenějším konci čtvrti, na samotném úpatí svahu, je „ukryté“ sídlo místních narkotrafikantů (microtraficantes).

Chudinská čtvrť v severovýchodní Bogotě, 2013

Chudinská čtvrť v severovýchodní Bogotě, 2013

Takový je většinový obrázek, který nám vytane na mysli, řekne-li se Kolumbie nebo Bogotá. Přesto, řada obyvatel Cerro Norte jsou lidé, kteří se snaží poctivě pracovat, dbají na to, aby jejich děti vychodily i střední školu, postupně vylepšují svá skromná obydlí, snaží se vyhýbat problémům, násilí a drogám. Zajímá je životní prostředí, které je obklopuje. Čtvrti jako tato jsou pestrou mozaikou lidských osudů a odhodlání změnit věci k lepšímu, i lidí více odevzdaných a apatických, obyvatel velmi chudých, nižší střední třídy i místních „bossů“, mnohokrát napojených na kontakty v místní samosprávě nebo hůř – na skupiny organizovaného zločinu. Jsou tu i lidé, kteří se snaží vzájemně si pomoci, starají se o děti, jejichž rodiče v péči selhávají z finančních, zdravotních nebo jiných důvodů jako je alkoholismus či drogy.

Cerro Norte je vlastně typickou ukázkou, jak neviditelná pětina obyvatel Bogoty žije. Přibližně před padesáti lety přišly do Cerro Norte první skupinky obyvatel, kteří si na místní půdě, aniž by jim oficiálně patřila, postavily skromné domky. Je pravděpodobné, že se jednalo o organizovanou a zprostředkovanou „invazi“ stavebních dělníků a jejich rodin, kteří pracovali na stavbách „dole v Bogotě“ a potřebovali střechu nad hlavou. Tomu nasvědčuje i fakt, že dodnes v místní komunitě převažují dělnické profese, a především skutečnost, že téměř od začátku zde byla lidem zavedena elektřina a voda. A to bez toho, aby si lidé místní půdu legálně koupili. Dodnes zde nemají jediný doklad o tom, že jim dům či parcela, na které byl postaven, patří. Tento proces by nebyl možný bez tichého nebo i důrazného přičinění tehdejšího starosty oblasti a jiných veřejných institucí. Opět, běžná praxe v Bogotě nebo dalších latinskoamerických městech včera i dnes.

Stavitelské dovednosti se hodí většině obyvatel barrios populares. Původní domy postavené svépomocí a budící obavu zřícení v nestabilním svahu se během desítek let proměnily ve zděné domy s jedním či dvěma patry, rozvodem elektřiny a vody, a fortelnými dveřmi spolu se zamřížovanými okny – reakce na bezpečnostní situaci. Málokdy si místní mohli nebo mohou dovolit zaplatit odborníka. Tady je za léta neustálého vylepšování vlastních či sousedových domů odborníkem každý třetí. Vše však něco stojí a dostat stavební materiál po strmém svahu do těchto výšek je pro místní rodiny nákladná záležitost. Je potřeba šetřit.

Na fakultách architektury nebo městského plánování v zemích Latinské Ameriky se postupně vžívá termín vivienda popular (lidové bydlení) nebo arquitectura popular (lidová architektura): stavitelé v chudinských čtvrtích sice nemají školy ani tituly, ale mají zkušenosti a dovednosti potřebné pro stavbu domu, který vyhovuje místnímu terénu, potřebám rodiny a klimatu. Podobnými dovednostmi disponují chudí lidé ve městech po celém světě. Jak jinak by bylo možné žít v monzunových oblastech v tzv. „slumech“, kdyby nebyly nuzné chatrče od počátku na pilířích, které chrání domácnost před opakující se potopou a kontaminovanou vodou? Možná se i současná architektura, stavitelství a městské plánování mohou inspirovat a něco přiučit od lidí v místech jako je Cerro Norte.

Moc mocných

Po vypjatých měsících v Holandsku, kde nyní žiji a pracuji, jsem si potřebovala odpočinout. Vypnout a užívat si dobrého jídla, načerpat novou inspiraci a zážitky. Volba padla na Berlín. Nikdy jsem tam nebyla a nadšení pro tolik galerií a historii na jednom místě ve mně bylo už dlouho. Konečně se mi tedy přání vyplnilo. Čekala na mě však inspirace jiné povahy, než jsem si představovala.

Těsně před odletem jsem měla příležitost účastnit se přednášky Marca Chernicka, uznávaného experta na mírové procesy v Kolumbii. Dle předpokladů jsem byla jedním z mála účastníků nekolumbijského původu, přesto se zájmem o proces, který od loňského podzimu slibuje novou naději i vývoj v zemi poznamenané dlouholetým násilím. Současný mírový proces je již čtvrtým pokusem za více než 50 let historie kolumbijského vnitřního konfliktu, známého jako „La Violencia“, vrátit zejména do některých částí země mír, naději a bezpečnost. Předchozí tři selhaly.

Marc Chernick měl ze své pozice odborníka možnost přímo pozorovat a účastnit se předchozích jednání a souvisejících událostí v rámci kolumbijských mírových procesů, podobně je tomu i v případě nejnovějšího z nich. Jeho přednáška zhodnotila předpoklady i slabá místa předchozích pokusů i vývoj konfliktu jako takového. Řada informací a jeho poznámek mi utkvěla v paměti a nadále mě nutí k zamyšlení. Zvláště jeden aspekt, který hraje v mírových procesech obecně klíčovou roli, mě silně ovlivnil a vedral do očí slzy, když jsem pak stála u tzv. Checkpointu Charlie na straně bývalého Východního Berlína.

Marcova analýza trefně adresovala můj pocit bezmoci, zatímco jsem si četla o stavbě Berlínské zdi v roce 1961. Stála jsem konsternovaně před informačním panelem v blízkosti americké bezpečnostní budky „Charlie“, která od raných 60. let sloužila jako jediný most mezi Východním a Západním Berlínem. Zarazila mě úvaha, jak určující je moc mocných.  Může se to zdát absurdní – porovnávat situaci za studené války ve „spřátelených socialistických zemích“ s vnitřním konfliktem v Kolumbii. Přesto, uvažujeme-li o roli tzv. velmocí v udržení či pošlapání míru nebo lidské svobody, pak je až strašidelné, kolik toho mají kolumbijská La Violencia a Berlínská zeď společného.

I za předpokladu, že pomineme konspirační teorie a historky o roli amerických tajných služeb v kolumbijském konfliktu, zůstávají fakta. Spojené státy americké hrály nepopiratelnou úlohu v guerillových válkách a pučích ve střední Americe, zejména za studené války. Kolumbie však není ve frontové linii USA jako státy střední Ameriky, přesto nebyla zcela mimo perimetr. Předchozí mírové procesy v Kolumbii tak byly určeny buď nedostatečným zájmem, ignorací nebo naopak překotnou a jednosměrnou pozorností americké diplomacie. Chybějící podpora nebo podrývání legitimity předchozích mírových vyjednávání přispěly k jejich neúspěchu.

Příklad za všechny je třetí pokus o ukončení konfliktu v zemi na počátku nového milénia. Zejména v 90. letech byla americká politika v Kolumbii orientovaná na boj s drogovými kartely a prevenci nelegálního obchodování s kokainem. Avšak obrat v americké zahraniční politice po 11. září 2001 zasáhl nevratně i Kolumbii. Prakticky přes noc byly veškeré politiky namířené na boj s drogami přeformulovány na politiku boje proti terorismu. Identifikované ozbrojené a guerillové skupiny v Kolumbii byly nově označeny za teroristické skupiny a tímto spadaly do nového balíčku zahraniční politiky USA potírající terorismus ve světě. Jak by pak mohla americká diplomacie podporovat mírový proces v Kolumbii, jenž zahrnoval jednání vlády u jednoho stolu s paramilitantními skupinami a guerillou, když „s teroristy se nevyjednává“?

Vrátím-li se zpět do Berlína: podél ulice směrem k Czechpointu Charlie se táhnou informační tabule o historii Berlínské zdi v kontextu mezinárodní politiky: karibská krize, válka ve Vietnamu, invaze do Československa, Sověti v Afghánistánu… Jakoby všechny ty země a lidé, kteří v nich žili a žijí, byly jen figurkami na bitevním poli zvaném geopolitika, uplatněním moci mocných. Příklad za všechny: v roce 1968 byla Moskva pevně u moci a jakékoli pokusy o změnu v Československu byly tvrdě potlačeny srpnovou invazí. Konečně v roce 1989, silně oslabená moc Sovětského svazu částečně umožnila pád železné opony a Sametovou revoluci.

Nechci se pouštět do politologické analýzy, ani zkoumat, testovat, nebo dokonce vyvracet historii. Ano, pohlížím na minulost značně zjednodušeně. Přesto, předchozí dva příklady mě nutí ptát se: Nakolik opravdu dokážeme změnit směřování našich životů ve světě, kde vládne moc mocných? Je mír opravdu dosažitelný, když po něm většina obyvatel Kolumbie tolik touží? Jak významnou roli hraje v určování našich každodenních životů tzv. geopolitika?

Věřím v sílu lidského odhodlání, v naději, přesto věřím i v to, že všechno má svůj čas a místo. Bohužel čas a místo jsou určovány touhou udržet se u moci, politickým klimatem a ekonomickými zájmy vlivných, o nichž v našem každodenním životě nemáme, nebo nechceme mít tušení. Nakolik jsme opravdu svobodní?

Kauza Kuvam

Mluvíme-li o znečištění vody v rozvíjejících se a rozvojových zemích, nejčastěji jsou předmětem diskuse miliónová města. Jejich dopad na stav řek a vodních zdrojů bývá drastický. Pozorujeme industriální znečištění i negativní dopady expandující dopravy. Chybí čističky odpadních vod a regulační mechanismy kontrolující dopady továren. Některé části měst zcela postrádají svoz odpadu. Také lidská sídla mají svůj podíl na kontaminaci vodní zdrojů, zejména chudá osídlení, tzv. „slumy“.

Chudí lidé se uchylují k alternativě bydlení v nuzných chatrčích a postrádají prostředky pro důstojnější žití. I život ve „slumu“ však musí splňovat dvě základní podmínky: přístup k vodě a infrastruktuře. Proto vídáme chudá osídlení v metropolitních oblastech právě podél řek a dalších vodních cest. Jejich obyvatelé riskují záplavy, jsou vystaveni malárii nebo choleře. Jinou možnost však postrádají. Kromě skromných výjimek zde neexistuje kanalizace a splašky, odpadní voda z vaření a praní končí v přilehlé řece. V období dešťů se situace navíc zhoršuje.

Znečištění řek v rozvojových zemích představuje komplexní problém. Na jejich stavu se podílí i menší sídla na venkově, zavlažování a zemědělská produkce. V konečném důsledku jsou to právě chudí a zranitelní obyvatelé ve městech i na venkově, kteří jsou nejvíce postiženi nedostatkem nezávadné užitkové i pitné vody.

„Vodní“ problém

Kdo někdy cestoval Indií, ví, že míru znečištění řady vodních děl a toků lze těžko přehlédnout. Přetrvávají regionální rozdíly, přesto růst indických velkoměst prohlubuje již existující „vodní“ problém. Odhady hovoří o tom, že polovina obyvatel miliardové Indie žije ve městech. Stát Tamil Nadu je považován za jeden z průkopníků, kde je vodnímu znečistění věnována pozornost. Když před rokem 2008 přišla Světová banka s nabídkou spolupráce na mnohostranném programu, který řeší různé příčiny znečištění indických řek, byl právě Tamil Nadu zvolen pro pilotní program.

Řeka Kuvam představuje důležitou vodní tepnu Tamil Nadu především z hlediska hydroelektrického potenciálu a zemědělství. Řeka protéká hlavním městem státu – Čenajem (dříve Madrás). A právě tady lze vidět, že to, co bylo dříve řekou, je dnes spíše smradlavá stoka, která se v období dešťů vylévá z břehů a kontaminuje své okolí. V případě Kuvam platí, že se na jejím současném stavu podepsala řada faktorů, jejichž dopady byly po dekády spíše přehlíženy nebo řešeny odděleně. Ačkoli snahy o řešení zhoršujícího se stavu Kuvam začaly už v 60. letech, mnoho se nezměnilo. Naopak. V minulosti byl navíc stav řeky poznamenán skandály kolem úniků z chemické a textilní výroby v Čenaji. Kuvam byla ideální pro pilotní iniciativu financovanou Světovou bankou a centrální i tamilskou indickou vládou.

Kuvam v roce 2010.

V roce 2008 v rámci nové indické vodní politiky vznikla v Čenaji společná kancelář Světové banky a vlády Tamil Nadu. Úkolem nové iniciativy bylo zmapování environmentálních rizik a příprava programu na řešení problému. Záměrem bylo a je tento pilotní program vyzkoušet a později rozšířit z Tamil Nadu i do dalších indických států. Klíčovou součástí iniciativy je koordinace několika státních a městských úřadů podílejících se na správě řeky z hlediska osídlení, zdraví a ekonomického využití. Zde je právě kámen úrazu. Vyjednávání mezi jednotlivými úřady se protáhlo na dva roky a v roce 2010 nebyl stále jasný další postup. Světová banka i vláda v Dillí začaly být netrpělivé.

Nedostatek politické vůle

Jednu z brzd představovalo křížení s politikou řešící městskou chudobu. Slumy na řece Kuvam měly být v první řadě legalizované a následně mělo dojít ke zlepšení životních podmínek jejich obyvatel poskytnutím hygienických zařízení a dalších veřejných služeb. Jenže samotná existence slumů způsobuje znečištění řeky. Chudinská osídlení tedy měla být přesunutá jinam. Výsledkem první fáze byla nekonečná diskuse mezi jednotlivými úřady. Dnes známe i výsledek fáze další: veškeré slumy podél toku Kuvam v Čenaji byly přesídleny, a to bez ohledu na investice, které byly v předchozích dekádách vloženy do jejich zvelebení. Většina těchto zdrojů v minulosti pocházela od Světové banky.

V „kauze Kuvam“ se ukázalo pravidlo, které platí nejen v Indii: mocnější vyhrává. Jednoduše řečeno nedostatek koordinace, politické vůle a boj o moc a zdroje odnesli opět chudí obyvatelé slumů. Stovky rodin byly přesídleny desítky kilometrů od původního místa, kde žila řada z nich po generace, do nekompletních bytovek na území nikoho na periférii města. Někteří zůstali a pokusili se začít znovu i v prostředí s velmi omezenou možností obživy. Většina rodin se však vrátila zpět do města, aby našla domov ve slumech, které zatím nebyly přesídleny. Aby začarovaný kruh politiky, moci a městské chudoby mohl pokračovat.

Článek vyšel v bulletinu Rozvojovka 1/2013 vydávaném společností Člověk v tísni.