Hon na čarodějnice

Sledování americké stanice CNN mi přináší nejen zprávy ze světa, kterým je v českých médiích věnována pouze okrajová nebo žádná pozornost. Často mě provokuje forma, styl i obsah zpráv amerického zpravodajství. Téma boje proti terorismu je všudypřítomné. Afghánistán, Pákistán, severní Afrika, Blízký východ, jihovýchodní Asie. Reportáže, rozhovory, exkluzivní zpravodajství. Hrozbě terorismu a neustálé potřebě s ním bojovat je věnována explicitní pozornost. Dojem, který ve mně sledování CNN v průběhu jednoho roku zanechalo, je ten, že jediná možnost boje s terorismem je síla.

Zjednodušující pohled motivovaný anti-americkou náladou. Možná. Mnoho lidí po celém světě, včetně občanů USA, si navzdory tomu uvědomuje, že násilí, ozbrojené útoky a to, co nazýváme dnes terorismem, je úzce propojeno s chudobou, nedostatkem vzdělání, lékařské péče, přístupem k základním a občanským právům, frustrací a přehlížením kritických podmínek, ve kterých lidé v zemích onálepkovaných jako „zdroje terorismu“ žijí.

Je potřeba porozumět hlubším souvislostem naší zranitelnosti a strachu. Ten nezřídka pramení ze stereotypů a zjednodušujících informací, která nám nabízí dnešní většinová média nebo politická propaganda. Klíčové je zaměřit se na snižování chudoby. Chudoba vytváří živnou půdu pro extrémismus a fundamentalismus. Žold může být atraktivní formou obživy, připojení se k ozbrojeným milicím nebo guerille strategie jak přežít či ochránit své blízké, extrémistické instituce mohou představovat jedinou alternativu pro chudé rodiny, aby jejich děti získaly bezplatné vzdělání. Proto je nutné pojmenovat kořeny terorismu a bojovat s jeho příčinami.

Ilustrativním příkladem může být právě městská chudoba. Ačkoli si často fundamentalismus spojujeme s venkovským prostředím a odlehlými oblastmi, dynamická, nepřehledná a živelně rostoucí města vytvářejí příležitosti pro růst extrémistických škol, hnutí a uskupení. Pod svíčkou je největší tma. Komplikovaná síť vztahů a kontaktů ve městech, v místech s infrastrukturou a trhem, poskytuje řadu výhod pro existenci a rozvoj extrémismu. V globálním měřítku jsou právě města domovem skupin organizovaného zločinu pro pašování drog, zbraní a lidí. Získávání finančních prostředků i spolupracovníků může být propojeno s militantně orientovanými jedinci nebo organizacemi.  Městské prostředí je ideální pro podporu nejrůznějších aktivit mimo zákon.

Za prvé, nezákonné aktivity umožňují obživu, jelikož využívají síť neformálních informátorů, poslíčků, hlídačů a bodyguardů, v horších případech dealerů, pašeráků, žoldnéřů. Pojmenujme jednu z klíčových příčin nezákonného jednání: nezaměstnanost. Prostituce, nelegální produkce a distribuce alkoholu či drog, krádeže, násilná přepadení nebo únosy v prostředí, kde řada lidí dlouhodobě sdílí bezvýchodnou životní situaci, představují formu životní strategie. Chudoba a nezaměstnanost však neomlouvá kriminalitu a násilí. Upozorňuje na potřebu přistupovat k potírání kriminality komplexně a snažit se jí předcházet programy na podporu zaměstnanosti, vzdělání a osvěty.

Právě vzdělání může představovat další z klíčů k boji s terorismem. V muslimském světě, a to nejen v zemích jako je Afghánistán nebo Pákistán, mohou madrasy, tradiční islámské školy, hrát zásadní roli v šíření fundamentalistických nálad. Na jedné straně tyto instituce poskytují vzdělání, na straně druhé může být tradiční systém zneužíván k posilování nenávisti a extrémních postojů. Vzdělání v madrasách je navíc zapovězeno dívkám. Přesto, v mnoha regionech jsou madrasy jedinou možností získat nejen vzdělání, ale i pravidelnou stravu, zázemí a ubytování: nový domov.

Za druhé, podpora nebo tichá tolerance kriminality přináší paradoxně ochranu a bezpečnost pro obyvatele chudých městských osídlení. Například fakt, že ve favele se můžete cítit bezpečněji než mimo ni, není výmyslem. Přijmutím nepsaných pravidel života ve favele se dostáváte pod ochranu neviditelného systému. Bezpečnost jedince nebo rodiny jsou ohroženy především, když systém selže nebo bylo jednáno v rozporu s ním. V řadě případů proto volí obyčejní lidé raději ochranu kriminální sítě. Důvod může být i zcela prostý: gangy mohou na rozdíl od vládních úředníků financovat komunitní projekty a investovat do „svého“ osídlení.

Za třetí bychom se měli vyvarovat zobecňujícím stereotypům o nebezpečích a kriminalitě, které na člověka číhají mezi obyvateli ghett, „slumů“ nebo favel. Naše předsudky mohou v konečném důsledku nadělat mnohem více škody. Atmosféra strachu a násilí může rozmělnit soudržnost a důvěru mezi obyvateli. Snižování městské chudoby, zajištění sociálních jistot a bezpečí domova na jedné straně by mělo doplňovat i potírání negativních stereotypů, které většinová společnost sdílí, na straně druhé. Málokdo z obyčejných lidí žijících ve favelách nebo „slumech“ chce žít v atmosféře strachu a násilí. Naopak. Svou životní strategií vybudovat si domov ve složitých životních podmínkách tito lidé dokazují své odhodlání a naději žít plnohodnotný a stabilní život. Stejně jako to chce každý z nás.

Musíme zvolit mnohostranný úhel pohledu, který umožňuje boj s terorismem i jinak než silou a ozbrojenou konfrontací. Bohužel, vývoj ve světě, který čelí komplexním krizím, někdy připomíná spíše hon na čarodějnice. A právě tohle ve mně kolikrát evokuje sledování CNN.

Rozum a cit v 21. století

V posledních dnech přemýšlím nad tím, proč se z naší snahy vědecky popsat svět kolem nás vytratily emoce. Nemám na mysli pouze přírodní vědy, ale především ty sociální.

Obecně se očekává, že věda bude prostá emocí a citů. Za prvé: z podstaty vědy jako takové jsou tyto „proměnné“ předem vyloučeny – nejdou změřit, je obtížné pro ně stanovit ukazatele, nevíme, jak sledovat jejich změny v čase, chybí nám empirické důkazy. Za druhé: pokud je chceme popsat, sklouzneme k plochým a zobecňujícím definicím. Za třetí: když chybí jasná definice, každý z nás může vnímat strach nebo naději jinak. Za čtvrté: chceme-li dosáhnout objektivního popisu událostí, které se v našich životech dějí, potřebujeme především používat náš rozum, být racionální.

Moje dilema pak pramení z otázky, k čemu měla věda původně sloužit. Ke zlepšení kvality našeho života, k boji s nemocemi, k pokroku a rozvoji, k lidské spokojenosti. Proč se tedy vytratily emoce a city, které jsou pro náš život stejně důležité, ne-li důležitější ve srovnání s tím, co známe, vlastníme, ovládáme, chceme vlastnit nebo kontrolovat?

Rozvojová studia jsou disciplínou, která je vnímána napříč vědními obory. Zjednodušeně řečeno, cílem je hledat odpovědi, co dělat lépe na místní, regionální, státní nebo mezinárodní úrovni, aby všichni lidé na světě měli možnost žít důstojný život. Radikálně řečeno, studují chudobu. Chceme změřit chudobu či bohatství, abychom nalezli správné nástroje pro rozvoj, zvyšování životní úrovně v tzv. rozvojových státech, aniž bychom ohrozili vlastní životní úroveň. Pragmatický přístup. Arogantní přístup. Na základě našeho měření a analytického přístupu tedy lék na chudobu známe.

Když však mluvíte s lidmi, pro které je důstojný život v bezpečí a s přístupem k základním životním potřebám snem, nemluví o číslech. Mluví o naději, víře, smutku, radosti a přáních, lásce, odhodlání, vnitřní energii, beznaději, obětech, strachu – o skutečnosti a zkušenostech, které jsou neuchopitelné pro většinový přístup v rámci institucionalizované pomoci a vědy, která by měla sloužit k eliminaci chudoby a lidské zranitelnosti. Boj s nepřízní osudu – ve své nejryzejší podobě přeživší strategie – není racionální volbou nebo kalkulem. V prostředí, kde chybí nástroje, které mohou změnit život jednotlivce i skupiny lidí: zdroje, vzdělání, kontakty, bezpečné místo k životu a přístup k základním právům i přírodě, musí být pozorně nasloucháno těm, jejichž úhel pohledu by nás měl inspirovat, měli bychom se mu naučit.

„Jsem hrdá na to, že po všech těch letech ve favele jsem schopná jít pořád dopředu.“
Žena žijící ve favele Providencia, Rio de Janeiro, Brazílie

„Život se mění. Doposud jsem tvrdě bojovala. Bolest jsem schovávala hluboko v sobě.“
Žena živící se tříděním odpadků na skládce v Phnompenhu, Kambodža

„Věřím, že se můj život změní. Je to nejsilnější přesvědčení, které mám. Už nikdy nebudu taková, jaká jsem byla.“
Žena z chudinské čtvrti, Mumbai, Indie

Tato slova vystihují, lépe než jakákoli moje vlastní, fakt, že právě lidé jsou jádrem rozvoje i vědy, která může sloužit v jejich prospěch. Je tomu tak i dnes? Když emoce, intuice, iracionalita a city jsou odmítány, zlehčovány, dokonce zesměšňovány. Tato slova žen žijících v chudinských čtvrtích po celém světě demonstrují naši krátkozrakost, sebejistotu, aroganci a ignoraci. Přitom bychom se měli naučit především naslouchat jejich hlasům a odhodlání.

Městská doprava: samozřejmost, nebo privilegium?

Projekty pomoci nebo snaha vlád a mezinárodních organizací potírat městskou chudobu v rozvojových zemích jsou logicky orientovány na zajištění stabilního bydlení, na přístup k nezávadné vodě, hygieně, zdravotní péči a vzdělání, na podporu výdělku a stabilní obživy. Zkušenost z řady zemí však ukazuje ještě další, často přehlíženou a podceňovanou stránku zvyšování kvality života městských chudých: přístup k veřejné dopravě.

Mobilita umožňuje fyzický přístup do škol a nemocnic, do práce nebo na trh, možnost podílet se na veřejném a politickém životě, být plnohodnotnými občany města. Dnes se hojně praktikují programy na snižování městské chudoby formou přesídlení početných chudých komunit až desítky kilometrů daleko od jejich původních sídlišť a míst obživy. Veřejná doprava, která je úkolem úřadů, zde neexistuje, nebo bývá nedostatečná. V indickém Čenaji musí takto vystěhovaní obyvatelé dojíždět denně téměř dvě hodiny ze svého nového domova do míst, kde původně nacházeli zdroj příjmů (pouliční prodej nebo výpomoc v bohatších domácnostech apod.). Většina z nich se proto vrací zpět do města s cílem najít příhodnější bydlení a končí tak opět ve slumech.

Stejně jako jsou chudí ve městech nuceni nalézat alternativní řešení pro nedostatečnou nabídku dostupného bydlení a uchylují se k neformálnímu řešení, absence fungující a spolehlivé dopravní sítě v rozvojových zemích vytváří prostor pro „neoficiální dopravce“ v podobě taxikářů, řidičů tuk-tuků, „maršrutek“, rikš apod. To poskytuje možnost obživy pro řadu z nich, zároveň však vytváří paralelní dopravní síť. Chaotická doprava, úroveň znečištění ovzduší a všudypřítomné troubení představují negativní dopady existence obou systémů: oficiálního a neformálního. Jejich skloubení je běh na dlouho trať. Základním předpokladem je zajistit fungující a dostatečnou dopravní síť, za cenu, kterou mohou zaplatit všichni.

Kvalita a funkčnost dopravního systému neovlivňuje pouze životní prostředí nebo přístup k veřejným službám. Odráží i formuje sociální realitu města, umožňuje segregaci různých skupin obyvatel – postižených a nepohyblivých, uprchlíků, etnických skupin, chudých. Klasickým příkladem byla Jihoafrická republika za režimu apartheidu. Rasová segregace byla částečně posílena v systému veřejné dopravy: černošské obyvatelstvo bylo nuceno dojíždět za prací dlouhé vzdálenosti z příměstských sídlišť, tzv. Bantustanů. To jen prohlubovalo jejich chudobu a izolaci. Vedle demonstrace moci se veřejná doprava zároveň stala i nástrojem rezistence. Veřejné dopravní prostředky byly cílem bojkotů nebo násilných útoků. Podobná situace existovala v minulosti i ve Spojených státech.

Řešením, jak začlenit vyloučené nebo znevýhodněné skupiny obyvatel do života města, může být zdánlivě jednoduchý nápad s lanovkou. Ve venezuelském Caracasu žije téměř 60 % obyvatel v načerno se rozrůstajících chudinských čtvrtích barrios, rozesetých po caracaských kopcích, kde se zdá být existence jakéhokoli systému dopravy nemožná. Domy s několika patry řádově o jedné až dvou místnostech jsou natěsnané jeden na druhý, oddělují je jen útlé uličky a jsou lemované stísněnými schodišti. Vzhledem k fyzickým limitům zde může fungovat veřejná doprava jen stěží. Přitom zde panuje vysoká hustota osídlení: typické barrio obývají stovky až tisíce rodin a vytvářejí „město ve městě“.

Čtvrť San Agustín je klasickým příkladem a právě zde byla v roce 2010 zavedena kabinková lanovka. Nejedná se o první počin svého druhu, protože v kolumbijském Medelínu existuje shodný dopravní prostředek pro obyvatele podobně kaskádovité čtvrti již léta, rozdíl je však v sociálních dopadech počinu. Na rozdíl od medelínské lanovky, ta caracaská umožnila lidem ze San Agustína rychlý, bezpečný a levný způsob napojení se na veřejnou dopravu „dole ve městě“, aniž by bylo nutné něco zbourat a vysídlit místní obyvatele jako v případě stavby silnice nebo metra. Předtím zde existoval jen jediný most přes rušnou silnici, která oddělovala čtvrť od zbytku metropole, a z nejvyšších míst osídlení bylo nutno překonat až 600 schodů. V noci takové dobrodružství nepřipadalo z bezpečnostního hlediska v úvahu.

Kvalitní, funkční a udržovaný systém veřejné dopravy zaujímá ve snižování městské chudoby své místo. Nejedná se jen o nástroj rozvoje či modernizace města, ale výraznou měrou ovlivňuje samotné jeho společenské klima. Ačkoli se nápad s lanovkou může zdát úsměvný, je cestou jak výhody života ve městě přiblížit všem jeho obyvatelům bez rozdílu příjmu, sociální, etnické, kulturní nebo jiné příslušnosti.

Celý původní článek si můžete přečíst na informačním portále Rozvojovka.cz společnosti Člověk v tísni zde.

Domov bez adresy

Nejchudší obyvatelé měst žijí na ulici nebo na nelegálně zabrané půdě ve slumech či favelách. Riskují tak v případě vyhnání nebo vysídlení ztrátu všeho, co mají – místa pro život i obživu.

Ti, kdo v těchto nuzných podmínkách žijí, čelí každodenní nejistotě. Řada z nich ovšem nemá na výběr. Oficiální zdroje hovoří o tom, že počet obyvatel měst a venkovských oblastí je dnes stejný. Stále více lidí se podle odhadů bude stěhovat do městských sídel. Část budoucí generace ze zemí subsaharské Afriky a Asie bude žít na ulicích, v chatrných příbytcích, bez přístupu k pitné vodě a hygienickému zázemí. Boj s městskou chudobou tak představuje velkou výzvu. Jak můžeme katastrofickému scénáři předcházet?

Jedním z předpokladů, jak zajistit znevýhodněným obyvatelům měst důstojné životní podmínky, je umožnit jim bydlet na „zákonné adrese“. V tomto běhu na dlouhou trať hrají nezastupitelnou roli místní vlády a městské samosprávy. Ty musí nejdříve připustit, že slumy jsou nevyhnutelnou životní strategií městských chudých, kteří reagují na nedostatek alternativ pro levné bydlení. Nuzný domov ve slumu postavený svépomocí je pro ně formou investice, prostředkem pro udržování sociálních kontaktů i zdrojem obživy v případě podnikání přímo v domě – formou obchůdku či domácí manufaktury. S tím ovšem mají ostatní obyvatelé města, vlastníci půdy, úředníci či policie problém.

Cizí půda na prodej

Obyvatelé slumů čelí ještě dalšímu riziku. Stejně jako všichni chudí ve městech nežijí ve slumech, ne každý ve slumu je skutečně chudý. Neformální osídlení – slumy, favely či barrios – představují místa, kde jsou pomyslné sociální a ekonomické nůžky doširoka rozevřené. Bydlí tu ti nejchudší, živořící ze dne na den, společně s těmi, kteří obratně využívají situace ve svůj prospěch a obohacují se na úkor svých zranitelnějších sousedů. Najdeme tu lichváře, nejrůznější prostředníky mafií a neformálních organizací. K výdělku zde přijdou „hlídači bran“. Ty platí místní elita, aby zamezili vstupu nepovoleným návštěvníkům. Svou roli mají v těchto společnostech i samozvaní komunitní lídři starající se především o svůj zisk a kontakty s úředníky, místními politiky, policií i dalšími vlivnými jedinci. Zdejší elita má reálnou moc, někdy přesahující hranice osídlení.

Dravější usedlíci, tzv. „slumlordi“, kupčí na černém trhu s nelegálně postavenými domy i zabranou půdou. Nepatří jim, ale svou podnikavostí dokáží z chudoby druhých vytěžit maximum. Jejich „nájemníci“ platí nezákonné nájemné, nesmyslné desátky za ochranu proti vysídlení nebo napadení. Ve favelách, slumech či ghettech najdeme různá zájmová uskupení, frakce a mocenské soupeření, kdy nemusí jít nutně jen o peníze nebo půdu. Moc ovládat zranitelnější představuje atraktivní vidinu. S touto neviditelnou realitou je nutné při hledání řešení počítat. Nejchudší čelí vykořisťování a zároveň nemají právní ochranu. Postrádají legální adresu, schopnost číst a psát, odvahu postavit se majetnějším a silnějším ve slumu. Mohli by ztratit to jediné, co mají – místo k životu.

Legální adresa: nový problém

Na rozdíl od násilného vyhnání nebo nekompromisního přesídlování existuje další alternativa, jak zajistit městským chudým důstojnější a stabilnější život. Možností je legalizace záboru půdy, kde slum nebo favela desítky let stojí. Tato praxe řady vlád a municipalit ale ukázala zdánlivě nečekaný důsledek oficiálního přiznání půdy obyvatelům slumu. Pozemek stoupne na ceně a dosavadní kupčení na černém trhu s „nemovitostmi“ dostává legální charakter a zelenou pro další obchodování těch nejpodnikavějších. Majetnější a vlivnější získají oficiální vlastnické právo na půdu. Chudí nájemníci se mohou ocitnout na ulici, pokud jim prodají místo, kde dosud žili, i když tentokrát legálně.

Tomu lze jen těžko předcházet. Přesto existují iniciativy, které se snaží cíleně bojovat s vykořisťováním a kombinují formy vlastnictví půdy a legalizace osídlení. Mezi ně patří například komunitní vlastnictví půdy a sdílené splácení pozemku v thajském Bangkoku nebo indickém Ahmedabadu. Klíčem je společný postup úřadů a majitelů půdy ve spolupráci se samotnými obyvateli slumu – všemi, nejen těmi nejvlivnějšími.

Článek vyšel v bulletinu Rozvojovka 2/2012 vydávaném společností Člověk v tísni.

Udržitelná města: města pro všechny

Během roku 2011 nás média informovala, že počet obyvatel Země dosáhl sedmi miliard. Zpráva se stala symbolem populační exploze naší planety i impulsem pro zesílení debaty o jejích dopadech v budoucnu. Mezi globální výzvy, kterým dlouhodobě čelíme, patří i bezprecedentní nárůst městské populace. Dnes jsou si totiž podle oficiálních odhadů OSN městská a venkovská populace ve světě rovny. Obecným předpokladem navíc zůstává, že v roce 2030 bude téměř pět miliard lidí žít ve městech. Poprvé v historii tak počet městských obyvatel převáží nad počtem jejich protějšků na venkově.

Většinovým pohledem jsou města pokládána za těžiště ekonomického rozvoje. Vztah mezi ekonomickým růstem, industrializací a urbanizací není přesto natolik přímočarý, jak se tradičně předpokládalo. Podíváme-li se na proces urbanizace v Evropě v době průmyslové revoluce, není možné si nevšimnout mnoha podobností s dnešním stavem. Přesto, na počátku 21. století nelze považovat za jediné příčiny rostoucí urbanizace naší planety pouze rozvoj průmyslu a ekonomický růst. Důkazem může být současná situace na africkém kontinentu, který je dnes symbolem nejprudšího růstu měst, přesto jen zlomek práceschopného obyvatelstva je zaměstnán v průmyslu. Města však nejsou jen centry rozvoje a prosperity. Spolu s urbanizací přichází i stále viditelnější fenomén městské chudoby.

Chudoba ve městech odráží řadu faktorů, které se podílí na prohlubování komplikované životní situace více zranitelných obyvatel. Především v rozvojových a rozvíjejících se zemích nejde jen o absenci příjmu nebo nezaměstnanost. Musíme sem zahrnout i nedostatečný přístup k veřejným službám a infrastruktuře, půdě a důstojnému bydlení, základním lidským i občanským právům, kvalitnímu vzdělání a lékařské péči, legislativě, informacím, sociálním kontaktům nebo ohrožení lidské a environmentální bezpečnosti. Touto optikou boj s městskou chudobou a snaha o udržitelný rozvoj měst představují obrovskou výzvu – pro mezinárodní společenství, národní vlády, úředníky městské správy, akademiky, nezávislé profesionály, pracovníky nevládních organizací i samotné občany měst.

Nejvíce ovlivňuje počet chudých, sociálně vyloučených nebo jinak deprivovaných obyvatel měst omezený přístup na formální pracovní trh a k legálnímu bydlení. V anglosaské literatuře se setkáme s označením fenoménu slovem informality. Odborná literatura i praxe opakovaně ukazují, že jednou z největších překážek  v boji s městskou chudobou je vyloučení chudých obyvatel z možnosti získat zaměstnání vázané pracovní smlouvou, která zaručuje stabilní příjem a práva i povinnosti s tím spojené (např. zdanění). Místo toho jsouchudí muži i ženy ve městech nuceni pracovat v prostředí šedé ekonomiky či tzv. neformální sektoru.

Problémem pak není samotná absence příjmu či mzdy, ale jejich nejistota, nedostatečná záruka pro další den či týden a především chybějící odpovídající pracovní podmínky spojené s  dodržováním lidských práv. To negativně postihuje právě ženy (případně děti), které většinou vykonávají méně kvalifikovanou práci za nižší mzdu, nebo si přivydělávají prodejem v místě svého bydliště (aby mohly hlídat své děti či se starat o domácnost). Nesmíme zároveň zapomínat, že města, především v rozvojových zemích, jsou na neformálním sektoru závislá. Jedná se totiž zejména o práci, která efektivně supluje nedostatečné ale poptávané služby – o práci v dopravě osob a nákladní přepravě, prodeji, výrobě apod.

Podobně klíčovou roli hraje i neformální bydlení (informal housing), které představuje prakticky jedinou variantu pro chudé obyvatele měst, kteří si nemohou dovolit platit pravidelný nájem, daně, elektřinu, vodu a další služby. Tito lidé končí v lepším případě v nuzných příbytcích postavených svépomocí, v horším případě přímo na ulici. Kromě pravidelného příjmu, legální adresy a infrastruktury postrádají dostatečné hygienické zázemí, zdravotní péči, kvalitní vzdělání pro své děti nebo právní ochranu v případě násilného vysídlení a vykořisťování. Nedílnou součástí jejich každodenní reality je kriminalita nebo nelegální činnost jako forma zisku a vysoký stupeň znečištění.

Existuje nějaké řešení, alternativa k nuznému životu na ulici či v chatrči? Klíčové je především nepodléhat katastrofických scénářům a prosazovat dlouhodobá a udržitelná řešení.V prvé řadě je nutné si připustit, že naše modrá planeta se stává planetou měst. Koncept udržitelného rozvoje hraje v dalším vývoji zásadní roli. Vyhnout se urbanizaci jako takové je, až na několik výjimek, utopie. Otázkou zůstává, jak se vypořádat s jejími současnými i budoucími dopady, jak předejít drastickým scénářům předpovídajícím, že stále větší počet městských obyvatel bude žít v chudobě a města v rozvojových zemích se stanou místem beznaděje, bídy a znečištění.

Pokud se planeta měst nemá stát pro řadu svých obyvatel noční můrou, je potřeba učinit koncept udržitelných měst realitou. Město s odpovědnou a transparentní samosprávou, dostatkem investic a možností ekonomického růstu, město s důrazem na zdravé životní podmínky a vytvářející příjemné prostředí pro všechny své obyvatele bez rozdílu, umožňující jim žít kvalitní život s dostatečnou nabídkou pracovních i volnočasových příležitostí – to je cesta k udržitelnému městu. Předpokladem je, že všichni jeho obyvatelé mají přístup k základním veřejným službám, infrastruktuře a adekvátnímu bydlení a existuje zde fungující systém veřejné dopravy stejně jako mechanismy pro udržování životního prostředí. Jedním z předpokladů je proto umožnit znevýhodněným a chudým obyvatelům měst být jejich plnohodnotnými občany – bydlet v důstojných podmínkách na zákonné adrese, zajistit jim stabilnější formu příjmu.

Jedná se o cestu na dlouhou trať s nezastupitelnou rolí vlády a městské samosprávy, které musí nejdříve připustit, že neformální osídlení a šedá ekonomika jsou racionální životní strategií městských chudých. Ti reagují na současnou situaci v dané zemi a městě, na nedostatek alternativ pro levné bydlení a obživu. Snaha o zmírnění či odstranění městské chudoby tak představuje jeden z klíčů k udržitelným městům, kde všichni jeho obyvatelé mohou žít důstojný a kvalitní život.

Jedná se zkrácenou verzi mého článku „Udržitelná města: města pro všechny“. Mezinárodní politika 5/2012, str. 7 – 10.

My a oni

Nedávno jsem se spolu s přáteli a kolegy dívala na fotografie z chudinských čtvrtí ve filipínské Manile a indické Bombaji – více než desetimiliónových metropolích patřících mezi městská centra, která dnes dominují naší „planetě měst“. Moji přátelé pocházejí z Manily, Bombaje, Bangkoku a dalších měst. Žiji a pracuji v mezinárodní komunitě lidí z celého světa. To je mi inspirací, výzvou a zároveň si musím klást nejrůznější otázky týkající se života v jiných zemích, práce s lidmi z jiného socio-kulturního prostředí i otázky ohledně svého vlastního života. Byli to právě lidé kolem mě, kteří mě i tentokrát přivedli k novému úhlu pohledu.

Vzhledem ke své  předchozí práci ve „slumech“ – osídleních, které jsou útočištěm chudých městských obyvatel – jsem se během promítání snažila co nejvíce vyčíst spíše z tváří mých přátel, než z fotografií obydlí postavených svépomocí, postrádajících nutné zázemí pro důstojný život, navíc na půdě nevhodné k bydlení, kde přesto místní vychovávají své děti a žijí svou každodenní realitu. Byla jsem naivní, jelikož jsem očekávala nezúčastněné pohledy nebo kamenné tváře bez údivu. Přece kolem takových osídlení většina z nich denně jezdívala do školy, do kanceláře, na nákup. Existují vedle jejich nádraží, obchodů a obytných čtvrtí. Proč by je měla městská chudoba překvapovat? Na řadě tváří jsem ale naopak nalezla překvapení i zděšení nad životní úrovní či znečištěním, kterému lidé ze slumů čelí.

Proč jsem si myslela, že je to neudiví? Realita ve slumech, favelách nebo ghettech vyvolává emoce mezi těmi, kteří tam žijí, i těmi, kteří znají jejich život jen zprostředkovaně. Musela jsem si připustit, že je to vlastně stejné jako u nás. Kolik opravdu víme o životě lidí na ulici nebo v ekonomicky, sociálně či jinak vyloučených místech v našich městech, ačkoli kolem nich často projíždíme nebo procházíme? Když jsem mluvila s českými kolegy pracujícími v tzv. sociálně vyloučených lokalitách v České republice nebo na Slovensku, rozhodně jsem neměla kamennou tvář bez emocí nebo údivu. Jak je možné, že jsem o místech ve městech, kde jsem žila, věděla tak málo? Odpověď je prostá: prostě mě to nezajímalo.

Paradoxem je, že práce v zahraničí, v indických slumech, mě přiměla zajímat se hlouběji o situaci v českých městech. Příčiny toho, proč celé rodiny žijí v těžko představitelných podmínkách, jsou složité a vzájemně provázané, záleží na historickém, geografickém, socio-ekonomickém, politickém, kulturním kontextu. Nebudu předstírat, že se můj článek snaží popsat a rozkrýt souvislosti, natož přijít s řešením. Moje úvaha, ke které mě zkušenost z promítání přivedla, je mnohem přímočařejší: možná podléháme vlastním stereotypům více, než jsme si ochotni připustit.

V jednom městě existují dva světy, ať už je nazveme jakkoli – ti ze slumu a my, nebo opačnou optikou – ti venku a my. „My“ žijeme tady, „oni“ tam. Obvyklá rétorika, se kterou se při práci i v  soukromých rozhovorech setkávám téměř pořád. Odmítáme si často připustit, že zjednodušující pohled „my a oni“ není možná ničím jiným, než negativní reakcí na to, čemu nerozumíme a z nějakého důvodu se toho obáváme. Podle mě je třeba zamyslet se nad problémem sociálního vyloučení a městské chudoby z této perspektivy. Navrhovaná řešení jsou těžko udržitelná, pokud bude přetrvávat většinový strach z toho, jak „my a oni“ můžeme žít v jednom městě. Jakákoli snaha pak ztroskotá na odmítavém postoji politiků, veřejnosti i jednotlivců neochotných připustit si vliv vlastních předsudků a z nich plynoucích stereotypů v řešení společenských problémů.

Pro mě byla zkušenost s městskou chudobou v Indii impulzem, proč začít blíže poznávat realitu v České republice a snažit se porozumět příčinám a důsledkům rostoucí xenofobie v české společnosti. Ačkoli to může vypadat nesrovnatelné, nacházím stále více a více paralel a podobností. Jsem přesvědčená, že stereotypy většinové společnosti o místech, která jsou pokládána za beznadějná, nebezpečná či dokonce zavrženíhodná, deformují a ovlivňují snahy o řešení daleko více, než by se mohlo zdát. Ve snaze řešit problémy měst je proto potřeba věnovat zvýšenou pozornost i hodnotám a klimatu, které formují naši společnost dnes i zítra.

Kebab a kola

Mluvíme-li o belgických Bruggách, možná se někomu vybaví britský kriminální film z roku 2008. Mně se vybaví mráz, sníh, Asie a čokoláda. Ačkoli v Evropě zavládla v únoru na pár týdnů sibiřská zima, rozhodli jsme se s přáteli odolat a z Haagu, kde momentálně sídlím, se vydat na výlet směr Belgie. Bruggy jsou mimo jiné proslulé čokoládou a výrobou pralinek. I my jsme většinu času strávili ve vyhřátých obchodech se sochami čokoládových žiraf nebo pand. To ale ještě nevysvětluje, proč mám Bruggy od té doby spojené s Asií.

Chtělo to levný oběd a narazili jsme na kebab. Jak se naše skupinka postupně sáčkovala do skromného prostoru rychlého občerstvení, slyším volat prodavače:
„Aaaa, Číňani!“ Jelikož většina z nás začala protestovat, rychle se opravil:
„Prostě Asie.“
Namítla jsem, že já z Asie nejsem, s čímž musel souhlasit.
„Z Číny jsme jenom my dva,“ řekla Li.
„Já a kamarádka jsme z Filipín,“ upozornila Monika.
„My dva jsme z Thajska,“ řekla Mína.
„Česká republika,“ uvedla jsem na pravou míru svůj původ.
„A vy jste z Afriky,“ ukázal prodavač na jedinou černošku ve skupině.
„Afrika není stát!“ protestovala Kisa . „Já jsem z Eritrey.“
„Já z Pákistánu,“ ukončil představování prodavač.
Pak jsme si pochutnávali na kebabu a popíjeli kolu, nikoli belgické pivo nebo pákistánský čaj.

Vzpomněla jsem si pak na úvod knihy o globalizaci od Martina Ehla z Hospodářských novin. Četla jsem ji před rokem nebo dvěma a už tehdy mě napadlo, že je vlastně zastaralá. Vyšla před jedenácti lety a to je doba, za kterou se v našem dynamickém světě stala řada změn, zrychlení, globálních zvratů. Příklad za všechny: finanční krize. Nebo jiný: oficiálně už je nás na Zemi devět miliard. Jak si matně pamatuju, autor na úvod popisuje zážitek z afghánské nebo podobné restaurace v Holandsku, kde potkal Čechy. Možná to bylo i trošku jinak, důležitý mi připadal autorův záměr. Proto mi to utkvělo v paměti. Předpokládám, že tím cílem, stejně jako mým ve vzpomínce na Bruggy, bylo ilustrovat dopady globalizace. Nebo její podstatu? Jak lidé různých národností, náboženství, jazyků, barvy pleti a vzpomínek na to, kde a jak vyrůstali, sdílí na jednom místě ve světě v reálném čase společný zájem: o kebab a kolu. Někomu tahle kombinace zahnala hlad a žízeň, někomu přivedla zákazníky.

Globalizaci lze ilustrovat, chápat, definovat různými způsoby. Já momentálně volím definici: kebab a kola. Coca-Cola se stala negativním symbolem globalizačního procesu– jeden stejný produkt po celém světě válcuje místní výrobu. Tedy až na výjimky jako je naše milovaná Kofola (Prahu z toho musíme bohužel vyjmout). V případě kebabu si netroufám soudit. Osobně ho mám ráda. Rádi ho mají zřejmě i další, protože jinak by se z Turecka nebo zemí Blízkého východu nerozšířil do půlky světa. A to aniž by byl promyšleně rozšiřován pod zavedenou značkou nadnárodní korporace s týmem marketingových specialistů.Samozřejmě existují řetězce nabízející arabskou kuchyni. Který z nich má větší než regionální působnost? Ale možná je to jen otázka času, než se z kebabu stane druhá Coca-Cola.

Přesto myslím, že tu určitý kvalitativní rozdíl je. Lokální obliba kebabu se postupně stala globální, ale přišla spolu s lidmi, kteří kebab (nebo třeba falafel) v zemích, kde se nově usídlili, postrádali. V Evropě začali zároveň lidé chtít alternativu k dosavadnímu životnímu stylu, hledali zdravější varianty stravování. Nebo cestovatelům chyběla chuť orientu. Umožnila to migrace, šíření informací, cestování, dovoz surovin a koření, místní poptávka. To, co lidé chtějí na místní úrovni, je v globalizovaném světě důležité. Kdyby nebylo, potřebovala by Coca-Cola velmi drahé marketingové oddělení, aby je přesvědčilo o tom, že by měli chtít něco jiného?

Výlet do Brugg mě inspiroval k úvaze o mém každodenním setkávání s globalizací. (Skoro mytické slovo, budu raději používat kebab a kola.) V Bruggách jsem na NI narazila zase. Je úsměvné, jak mě může zarazit to, co je dennodenní realitou každého z nás, jen pro někoho to možná není kebab a kola. Co je globalizace pro vás?

Změna je život

29. ledna 2012. Seděla jsem v nočním vlaku do Amsterdamu. Jak se mi hlavou honily myšlenky, napadlo mě alespoň některé z nich napsat, třeba na blog. Nočním vlakem jsem jela poprvé, nepočítám-li zkušenost z kovové pryčny ve vlaku napříč Indií. Vlak do Amsterdamu mi připomněl, že žiju v Evropě  – průvodčí mluvil anglicky nebo německy, v Berlíně můj vagón převzala jiná lokomotiva, jiná si vzala vagóny směr Curich, v lůžkovém kupé byl i malý lavor a dokonce cestovní ručníky, ráno jsem dostala snídani.

Na cestu jsem si přibalila knížku od Orhana Pamuka – Nový život. Přečetla jsem zatím jen první kapitolu. Možná mi touhle cestou také začíná nový život. Trošku v to doufám, trošku se obávám. Taky mě napadlo, co jsem dělala před šesti lety touhle dobou. Asi jsem byla v Paříži, to by odpovídalo. Od té doby už tolikrát začal nový život, nebo jsem v to tolikrát doufala. I tentokrát je to takový můj nový začátek. Před odjezdem se stalo hodně změn, přesto žádná ze dne na den. Na některých změnách jsem systematicky pracovala měsíce, některé zůstaly bez povšimnutí a najednou se staly součástí mého pohledu na svět. Směřuju vlastně pořád stejně, a jak tvrdím – lidé se nemění, jen vyvíjí – i já se učím z vlastních chyb, často opakovaně, hledám inspiraci, snažím se mít ze života i sebe sama radost.

Všechny změny, které se v poslední době staly, nebo jsem je konečně zaznamenala, přijala je, mi umožnily ten večer sedět ve vlaku do Amsterdamu. Potvrdila jsem si, že mám následovat svou intuici. Výsledkem je, že mám z toho, co mě čeká, radost. Nemyslím jen na následující tři měsíce v Haagu, kam jsem zamířila, ale i na další měsíce a roky. Těším se na možnosti, které mi život přinese, a doufám, že zvládnu s nadhledem těžkosti, kterým budu muset čelit. Chci se zase vrátit ke čtení knih jako je ta od Orhana Pamuka, odpočinout si. Je potřeba se občas (nebo spíše častěji) zastavit a načerpat novou energii a optimismus. Teď jsem se zrovna zastavila v Haagu.

Zamrzlý Haag

Autorkou fotografie je Mynt Chansilpa.

 

Proč i blog?

Mnoho lidí tvrdilo, že rok 2011 by mohl přinést nové příležitosti. Někteří tomu uvěřili, někteří příležitosti sami hledali. V mém případě se potvrdilo všechno – nové možnosti přišly, věřila jsem, že se řada změn v mém životě uskuteční, začala jsem pro to něco dělat. Po profesní stránce jsem se rozhodla zvolit cestu podnikání na volné noze, připojit se ke komunitě tzv. freelancerů, jak často přejímáme z angličtiny. Přiznám se, že i pro mě bylo dříve podnikání podezřelé slovo s negativním významem. Vnímala jsem vlastní podnikání jako honbu za penězi, úspěchem, prestiží. Nic pro mě. Čím více jsem si zjišťovala možnosti a fungování práce na volné noze, tím více jsem přicházela na to, že moje dlouhodobá představa o rovnováze životních cílů a práce může být reálná. A měla bych proto začít něco dělat.

Rokem 2012 pro mě postupně začíná nová pracovní etapa. Tuším, že začátky nebudou jednoduché, ale strach z kroku do neznáma už polevil. Naopak, jsem přesvědčená, že to byl krok správným směrem. Na mých stránkách se můžete dočíst více o mně a o tom, čím se zabývám. Proč jsem se rozhodla psát i blog?

Dala jsem v prvé řadě na radu svého kamaráda, který mi pomáhá s tvorbou webové stránky. Blogy jsou dnes jedním z rozšířených komunikačních nástrojů nezávislých profesionálů, kde mají možnost komentovat dění a události z oblasti svého podnikání. Upřímně řečeno, toho jsem se lekla. Další obava pramenila z pravidelného zásobování blogu články, byť krátkými. Nakonec se mi ale myšlenka psaní vlastního blogu zalíbila.

Moje práce je založena na kontaktu s lidmi, se kterými spolupracuji, komunikuji, které školím. Blog pro mě představuje možnost, jak jim umožnit nahlédnout do mé práce i jinak. Klíčem ke spolupráci je podle mě přátelský, otevřený a osobní přístup k lidem. Chtěla bych, aby moje práce byla kvalitní, aby byla inspirativní pro mě i mé okolí. Chtěla bych být svědkem i aktivní součástí procesu, kdy poroste počet lidí, kteří věří, že mohou změnit věci ve svém životě i okolí, a začnou své nápady uskutečňovat.

Blog zároveň slouží k výměně názorů s kolegy a přáteli. Chtěla bych podpořit oboustrannou komunikaci a umožnit těm, kteří blog nemají, aby se podělili se svými články, nebo reagovali formou komentářů na mé. Ocením připomínky, otázky, názory. Blog je určený lidem, proto by se na jeho tvorbě měli lidé podílet.