Gracias, Gabo

Na Zelený čtvrtek zemřel Gabriel José García Márquez (1927 – 2014). Nejen v Kolumbii zavládl mezi lidmi smutek. Knihy, postavy a magický realismus kolumbijského spisovatele a laureáta Nobelovy ceny však žijí dál. Staly se nesmrtelnými. Jak dnes napsal kolumbijský týdeník La Semana: „Jiný Zelený čtvrtek, neznámého data a času, možná před více než sto lety, odešel další člověk: Úrsula Iguaránová. Tato Kolumbijka, spolu s Aurelianem Buendíou, bude žít věčným životem jako Sancho Panza nebo Raskolnikov. Díky nim bude Gabriel García Márquez žít na věky věků.“

Úrsula Iguaránová je postavou nejslavnějšího Márquezova románu Sto roků samoty (1967). Je nezlomnou, činorodou a energickou ženou, která pamatuje téměř celou historii městečka Maconda, rodiny Buendíů i samoty jejích členů po několik generací. Úrsula je zároveň ztělesněním autorových vzpomínek na dětství, na jeho babičku Minu. Podobně pak portréty jednotlivých členů rodiny Buendíů obsahují autobiografické prvky z dětství a života Gabriela Garcíi Márqueze.

Myslím, že jsem přečetla poprvé jeho neznámější knihy Sto roků samoty a Láska za časů cholery (1985) někdy před více než deseti lety, během studia na střední škole. Byla to povinná literatura, tehdy jsem četla prakticky všechno na seznamu. Přesto, málokterý autor ve mně utkvěl tak hluboko. Nikdy jsem nezapomněla na obraz Florentina Arizy, jak mi ho má představivost tehdy vykreslila, stojícího na palubě lodi plující po řece Magdaléně. Časem jsem zapomněla, odkud se ten obraz vzal, že se příběh odehrává v Kolumbii, že Gabriel García Márquez, přezdívaný „Gabo“, je Kolumbijec. Román Láska za časů cholery už jsem znovu nečetla, stejnojmenný film nikdy neviděla.

Jsou to dva roky, co mi Gabovo dílo opět zkřížilo cestu. Už nějakou dobu jsem s sebou při svých přesunech a stěhováních vozila francouzskou verzi jeho Podzimu patriarchy (1975). Musela jsem ji koupit v nějakém antikvariátu, netuším kde ani kdy. Díky ní jsem si však připomněla Gabriela García Márqueze a to, že byl kolumbijským spisovatelem. Tehdy jsem ještě netušila, že se Kolumbie stane mým novým domovem, byť jakoby byla ona cesta již předem napsána.

V posledním roce jsem přečetla jeho další romány, krátké povídky, paměti, znovu a s novým porozuměním stěžejní dílo Sto roků samoty. Jeho smrt mě zasáhla. Jsem z celého srdce vděčná, že mě životní cesta zavedla do Kolumbie, že dnes žiji v Bogotě, že mě zpráva o Gabově smrti zastihla tady. Chtěla bych se touto cestou podělit o pár úryvků z jeho knih. Pro ty, kteří příliš neznají dílo Gabriela Garcíi Márqueze, mohou být vytržené z kontextu. Pro mě rezonují s mým pohledem na svět, s přáním více magického realismu v našich životech a každodennosti.

* * *

V Aurelianově životě nebylo jasnozřivější chvíle než tehdy, když zapomněl na své mrtvé a na své hoře a zatloukl okna i dveře Fernandinými dřevěnými kříži, aby ho nerušilo žádné světské pokušení, poněvadž pochopil, že v Melquíadesových pergamenech je vepsán jeho osud. (…) Byl to příběh jejich rodiny, sto let předem sepsaný Melquíadesem až do nejvšednějších podrobností. (…) Poslední zábrana, kterou Aureliano začínal tušit v době, kdy se dal zmást láskou k Amarantě Úrsule, spočívala v tom, že Melquíades neuspořádal události podle obvyklého lidského času, nýbrž zhustil celé století všedních událostí, takže všecky probíhaly souběžně a v jediném okamžiku.

Sto roků samoty (Cien años de soledad, 1967)

* * *

„Poplujeme pořád rovně, rovně, rovně, znovu až do La Dorady.“
„Myslíte to vážně?“ zeptal se ho kapitán.
„Co jsem živ,“ odpověděl Florentino Ariza, „neřekl jsem jediné slovo, které bych nemyslel vážně.“
„A jak dlouho myslíte, že se takhle můžeme plavit sem a tam od čerta k ďáblu?“ zeptal se kapitán.
Florentino Ariza měl odpověď připravenou třiapadesát let, sedm měsíců a jedenáct dní včetně nocí.
„Celý život,“ řekl.

Láska za časů cholery (El amor en los tiempos del cólera, 1985)

* * *

„Mějte se na pozoru,“ vyzval ji Delaura. „Někdy přisuzujeme věci, kterým nerozumíme, ďáblu, aniž bychom připustili, že jsou to možná projevy Boží, kterým nerozumíme.“ 

O lásce a jiných běsech (Del amor y otros demonios, 1994)

* * *

„Nikdy jsem nepřestal mít strach být sám, zvláště potmě, zdá se mi však, že to mělo zcela určitou příčinu: v noci se mi totiž zhmotňovaly babiččiny smyšlenky a předtuchy. Ještě v sedmdesáti letech občas ve snách vnímám horkou vůni jasmínů na chodbě a přízraky zešeřelých ložnic, a vždycky s pocitem, který mi zkazil dětství: strachem ze tmy.“ 

Žít, abych mohl vyprávět (Vivir para contarla, 2002)

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je Lenka. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Gracias, Gabo

  1. Hezké Leni, zdravím do Bogoty ;)
    Připomnělo mi to, že bych měl také vyrazit za hranice všedního života, který se za poslední dobu slil v jednu šedivou šmouhu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>