Moc mocných

Po vypjatých měsících v Holandsku, kde nyní žiji a pracuji, jsem si potřebovala odpočinout. Vypnout a užívat si dobrého jídla, načerpat novou inspiraci a zážitky. Volba padla na Berlín. Nikdy jsem tam nebyla a nadšení pro tolik galerií a historii na jednom místě ve mně bylo už dlouho. Konečně se mi tedy přání vyplnilo. Čekala na mě však inspirace jiné povahy, než jsem si představovala.

Těsně před odletem jsem měla příležitost účastnit se přednášky Marca Chernicka, uznávaného experta na mírové procesy v Kolumbii. Dle předpokladů jsem byla jedním z mála účastníků nekolumbijského původu, přesto se zájmem o proces, který od loňského podzimu slibuje novou naději i vývoj v zemi poznamenané dlouholetým násilím. Současný mírový proces je již čtvrtým pokusem za více než 50 let historie kolumbijského vnitřního konfliktu, známého jako „La Violencia“, vrátit zejména do některých částí země mír, naději a bezpečnost. Předchozí tři selhaly.

Marc Chernick měl ze své pozice odborníka možnost přímo pozorovat a účastnit se předchozích jednání a souvisejících událostí v rámci kolumbijských mírových procesů, podobně je tomu i v případě nejnovějšího z nich. Jeho přednáška zhodnotila předpoklady i slabá místa předchozích pokusů i vývoj konfliktu jako takového. Řada informací a jeho poznámek mi utkvěla v paměti a nadále mě nutí k zamyšlení. Zvláště jeden aspekt, který hraje v mírových procesech obecně klíčovou roli, mě silně ovlivnil a vedral do očí slzy, když jsem pak stála u tzv. Checkpointu Charlie na straně bývalého Východního Berlína.

Marcova analýza trefně adresovala můj pocit bezmoci, zatímco jsem si četla o stavbě Berlínské zdi v roce 1961. Stála jsem konsternovaně před informačním panelem v blízkosti americké bezpečnostní budky „Charlie“, která od raných 60. let sloužila jako jediný most mezi Východním a Západním Berlínem. Zarazila mě úvaha, jak určující je moc mocných.  Může se to zdát absurdní – porovnávat situaci za studené války ve „spřátelených socialistických zemích“ s vnitřním konfliktem v Kolumbii. Přesto, uvažujeme-li o roli tzv. velmocí v udržení či pošlapání míru nebo lidské svobody, pak je až strašidelné, kolik toho mají kolumbijská La Violencia a Berlínská zeď společného.

I za předpokladu, že pomineme konspirační teorie a historky o roli amerických tajných služeb v kolumbijském konfliktu, zůstávají fakta. Spojené státy americké hrály nepopiratelnou úlohu v guerillových válkách a pučích ve střední Americe, zejména za studené války. Kolumbie však není ve frontové linii USA jako státy střední Ameriky, přesto nebyla zcela mimo perimetr. Předchozí mírové procesy v Kolumbii tak byly určeny buď nedostatečným zájmem, ignorací nebo naopak překotnou a jednosměrnou pozorností americké diplomacie. Chybějící podpora nebo podrývání legitimity předchozích mírových vyjednávání přispěly k jejich neúspěchu.

Příklad za všechny je třetí pokus o ukončení konfliktu v zemi na počátku nového milénia. Zejména v 90. letech byla americká politika v Kolumbii orientovaná na boj s drogovými kartely a prevenci nelegálního obchodování s kokainem. Avšak obrat v americké zahraniční politice po 11. září 2001 zasáhl nevratně i Kolumbii. Prakticky přes noc byly veškeré politiky namířené na boj s drogami přeformulovány na politiku boje proti terorismu. Identifikované ozbrojené a guerillové skupiny v Kolumbii byly nově označeny za teroristické skupiny a tímto spadaly do nového balíčku zahraniční politiky USA potírající terorismus ve světě. Jak by pak mohla americká diplomacie podporovat mírový proces v Kolumbii, jenž zahrnoval jednání vlády u jednoho stolu s paramilitantními skupinami a guerillou, když „s teroristy se nevyjednává“?

Vrátím-li se zpět do Berlína: podél ulice směrem k Czechpointu Charlie se táhnou informační tabule o historii Berlínské zdi v kontextu mezinárodní politiky: karibská krize, válka ve Vietnamu, invaze do Československa, Sověti v Afghánistánu… Jakoby všechny ty země a lidé, kteří v nich žili a žijí, byly jen figurkami na bitevním poli zvaném geopolitika, uplatněním moci mocných. Příklad za všechny: v roce 1968 byla Moskva pevně u moci a jakékoli pokusy o změnu v Československu byly tvrdě potlačeny srpnovou invazí. Konečně v roce 1989, silně oslabená moc Sovětského svazu částečně umožnila pád železné opony a Sametovou revoluci.

Nechci se pouštět do politologické analýzy, ani zkoumat, testovat, nebo dokonce vyvracet historii. Ano, pohlížím na minulost značně zjednodušeně. Přesto, předchozí dva příklady mě nutí ptát se: Nakolik opravdu dokážeme změnit směřování našich životů ve světě, kde vládne moc mocných? Je mír opravdu dosažitelný, když po něm většina obyvatel Kolumbie tolik touží? Jak významnou roli hraje v určování našich každodenních životů tzv. geopolitika?

Věřím v sílu lidského odhodlání, v naději, přesto věřím i v to, že všechno má svůj čas a místo. Bohužel čas a místo jsou určovány touhou udržet se u moci, politickým klimatem a ekonomickými zájmy vlivných, o nichž v našem každodenním životě nemáme, nebo nechceme mít tušení. Nakolik jsme opravdu svobodní?

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je Lenka. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>