„Mám práci. Třídím odpadky“

V dopravní špičce praskají všudypřítomné minibusy, jedna z možností veřejné dopravy v Bogotě, ve švech. Fascinuje mě, že řidič zastaví na mávnutí zájemci o svezení i v případě, kdy už jdou jen těžko zavřít nástupní dveře. Na druhou stranu řidič a jeho případný spolujezdec vybírající jízdné bedlivě sledují, koho vezou. Při jedné z cest, kterou jsme absolvovali namačkaní jako sardinky, k nám naskočil mladý muž se dvěma poloplnými igelitovými pytli – reciclador, čili profesionální třídič odpadků. Nebyl to popelář. Popelář je zaměstnanec státního nebo soukromého podniku, který odpad sváží. Nosí uniformu, má stálý plat. Reciclador pracuje sám na sebe, bez uniformy, bez stálého platu, sociálního nebo zdravotního pojištění. V odpoledních či nočních hodinách pečlivě probírá igelitové pytle s odpadky, které jednotlivé domácnosti připravily na ulici, aby si pro ně přijeli popeláři. Je to jeho práce.

V Bogotě, stejně jako v ostatních kolumbijských nebo latinskoamerických městech, mají třídiči odpadků (tzv. recicladores) často vymezené své sektory, místa, kam pravidelně chodívají pracovat. Třídí plasty, kovy, sklo, papír, oblečení, cokoli, co by se mohlo dále využít, zrecyklovat, prodat. Třídiči mají díky svým zkušenostem už „v oku“, co a jak vybírat. Ti nejzkušenější jsou jednoduše profesionály ve svém oboru. Součástí jejich práce je zanechat po sobě opět svázané pytle s odpadky, připravené na obrubníku pro popeláře. Jen vybrali to, co mohou proměnit v nuzný příjem, nebo by se zkrátka mohlo hodit.

V některých čtvrtích a místech Bogoty je tato práce o něco lukrativnější než v jiných, záleží na koncentraci podniků, restaurací, obchodů a samozřejmě životní úrovni zdejších domácností, které odpadky vyhazují. Zároveň existují čtvrtě, kam je vstup chudým třídičům zapovězen a noční hlídači či policisté by je bez milosti vyhnali, kdykoli by se některý z nich odvážil přiblížit k drahým residenčním komplexům a vilám. V roce 2010 výmluvně zachytil dokument „Umění odpadu“, že recicladores nepracují jen v ulicích, ale také na skládkách. Film, u nás promítaný v rámci festivalu Jeden svět, zachytil portréty brazilských třídičů odpadu na obří skládce Ria de Janeira. Snímek je jedním z důkazů, že v posledních dekádách získalo toto povolání městských chudých širší podporu společnosti.

V Latinské Americe jsou recicladores sdruženi do různých spolků i velkých asociací, které jim pomáhají hájit jejich práva, dbají o osvětu zaměřenou na zdravotní rizika spojená s jejich prací, vyjednávají ceny tříděného odpadu, zajišťují svým členům záruky pro výkon jejich práce, zprostředkovávají a nabízejí recyklované zboží či produkty, organizují semináře i vzdělávací kurzy. V Bogotě existuje již od 90. let La Asociación Cooperativa de Recicladores de Bogotá (ARB), organizace sdružující a zaštiťující menší komunity nebo spolky třídičů. Celkový počet členů, sdružených v 19 místních organizacích, je podle odhadů ARB přes dva tisíce. Ti odpad nejen třídí, zároveň zajišťují i jeho přepravu nebo oceňování. Dnes se vlastně jedná o profesionální organizaci s vlastní administrativou, řízením a nabídkou služeb svozu a třídění odpadu, které poskytuje ve spolupráci s bogotskou radnicí a soukromým sektorem.

Zní to slibně. Denní realita pro nejchatrnější z městských chudých bohužel vypadá odlišně. Řada z nejchudších recicladores nepatří do žádného spolku, a pokud ano, i zde funguje neúprosná hierarchie, které odpovídá mzda za odevzdané vytříděné „zboží“. Stejně jako v mezinárodním obchodě i zde platí zákon, že se zvyšujícím se počtem mezičlánků – předáků, narůstají desátky, které musí reciclador obětovat pro to, aby mohl v daném systému setrvat a nadále fungovat. Jsou zde nepsaná pravidla. V současné Bogotě je obtížné třídit odpad, aniž byste chtě-nechtě nebyli napojeni na tuto organizovanou síť. O celém neviditelném světě třídění odpadu i jeho neúprosných pravidlech podává podrobné svědectví i kniha Katherine Boo (2012) „Behind the Beautiful Forever“ z indické Bombaje. Pravdivý příběh o každodenní nejistotě i odhodlání těch nejchudších.

Podobná bezmoc jako v knize mě přepadla onoho večera v Bogotě. Spolujezdec řidiče naší busety (jak se v Kolumbii minibusům říká) křikl na mladíka, který vzhledem i zápachem prozrazoval své povolání, aby vypadl. Následovala krátká a ostrá výměna názorů, až byl muž jednoduše vyhozen z čekajícího minibusu. Ironií osudu je fakt, že se tak stalo jen pár metrů od Sekretariátu bydlení (Secretaría Hábitat), kanceláře bogotské radnice spravující mimo jiné program sociálního bydlení s cílem dopomoci chudým k důstojnějšímu žití. Avšak ti nejchudší v zástupu třídičů odpadu postrádají i skromný příbytek v bogotských chudinských čtvrtích. Žijí na ulici.

Lidé se štítí, bojí, opovrhují třídiči odpadu, jako je muž z minibusu. Přitom: kdo z nás by si dokázal představit vykonávat takovou práci? Třídit denně na ulici odpadky, čelit skrývanému i neskrývanému despektu okolní společnosti. My máme naštěstí na vybranou. Znevýhodnění v nastoleném systému třídění odpadu může být jen těžko předmětem vlastní volby. Dle slov ženy žijící na chodníku v indické Bombaji: „Chudoba je nemít na výběr“.

Více o La Asociación Cooperativa de Recicladores de Bogotá zde (pouze ve španělštině).

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je Lenka. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “„Mám práci. Třídím odpadky“

  1. Obdivuju třidiče odpadu, v žádném případě nejde o podřadnou práci. Vytřídit za den několik tun plastového odpadu a ve velmi nepohodlných podmínkách zasluhuje můj obdiv.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>